Ve včerejším pořadu paní Jílkové na ČT se to jen těžko dalo rozpoznat. Diskutéři byli „na úrovni,“ plnou hubu zubů měli čtyři prezidenti. Vedle pana Pekárka, (prezidenta zakladatele zubařské komory vv.) a víceprezidenta Černého měl pultík „zástupce veřejnosti“ MUDr. Mounajjed. Myslím, že zubař s velkým Z, asi průkopník zdravotnických reforem. Soukromý lékař bez smluv se zdravotními pojišťovnami. Proti nim prezident Olejár, viceprezident Friedrich a obyčejný poslanec VV Vít Bárta.
Paní Jílková jako vždy kvetla a debata košatěla. Škoda, že už sebou nenosí berle, tentokrát by se šikly. Diskutéři opouštěli své záchranné pultíky, prezident Olejár rozdával zubní kartáčky, ale nedal zástupci pojišťovny a zkrátka přišel i obyčejný poslanec Bárta. MUDr. Pekárek mával lahvičkou jedovaté rtuti a upozorňoval paní Jílkovou, aby raději nedýchala. Nevěděl však, kolik piliny a rtuť stojí. „Vždyť jste obchodník,“ vytýkala mu Jílková. „Asi tři koruny,“ pomohl kolegovi zástupce lidu MUDr. Mounajjed a ukázoval dva obrázky amalgamové výplně. Jednu za dvě stovky a druhou třeba za tisíc.
Debata košatěla víc, někdy kolem půl hodiny hořké komedie, huby plné zubů už neslyšely vlastního slova: „Pane prezidente, prosím, řekněte teď divákům za které úkony nesmí chtít zubař peníze, pokud je na pojišťovnu.“ Moderátorka se ptá víceprezidenta Černého. „Za ty úkony které nasmlouval se zdravotní pojišťovnou.“ Dostávají informaci diváci a pacienti. Bohužel, nikdo se nikdy nedozví, které – že to úkony jsou. Od pana Pekárka dostáváme radu jak se bránit. Obrátit se na komoru, ta má na to komisi a všechno přešetří. Zástupce veřejnosti pan Mounajjed je už rozhorlen:“Není možný, aby celej zdravotnickej systém nesl zodpovědnost za člověka, kterej si nebude čistit zuby…“ Později poodešel až k prezidentovi pacientů Olejárovi a o darovaném kartáčku na zuby pronesl, že je tak na čištění bot. Ještě že se rychle blížil konec, neboť pana Mounajjeda a Olejára by od sebe nikdo neodtrhl.
Nakonec, si ještě dovolím položit otázku: Kdo z nás řadových pacientů se u lékaře necítil jako prosebník, obtěžující už jen svou přítomností v ordinaci? Kdo si, na příklad, při bolesti zubu troufl protestovat proti úhradě injekce? Pánové lékaři byli, jaksi, mimo mísu!
