Kde jsou ty časy...

  Z kalendáře vykukuje 28. říjen. Vykoukl na mě státní svátek – Den vzniku samostatného československého státu. Popravdě, v současnosti oslava státu neexistujícího.

Dne 28. října roku 1918 se v Ženevě domluvila delegace Národního výboru, v čele s Karlem Kramářem. Za protirakouský zahraniční odboj vystupoval Edvard Beneš. Mimo jiné bylo dohodnuto, že nový stát bude republikou a prezidentem se stane T. G. Masaryk. Téhož dne kolem deváté hodiny ráno, Antonín Švehla a František Soukup převzali Obilní ústav v Praze, aby zabránili dovozu obilí na frontu. Zaměstnanci ústavu nechali přísahat věrnost nově vznikajícímu státu. Na večer vydal Národní výbor první zákon o zřízení samostatného státu československého. Do Národního výboru byli přizváni čtyři slovenští zástupci.

Nová doba.

V naší historii Tento den, prošel podivným vývojem. Za první republiky se slavil s nábožnou úctou, za Německa byl zakázán a komunisti ho přejmenovali na Den znárodnění. Slováci se o něm, už víc než dvacet let, dohadují a slaví ho s pomlčkou: „Deň vzniku samostatného Česko – Slovenského štátu.“ Češi ho prozatím slaví, ale kde jsou ty časy První republiky, když politici sáli masarykovskou a benešovskou humanitu. Kéž by nasávali později, také po listopadu v roce 1989. Myslím, tedy humanizmus, ne whisky. Naši tehdejší blahorodí nepotřebovali vzory, byli hned nejchytřejší a poučovali národ s horami másla na hlavě. Dokázali vybudovat opravdu, ale opravdu, náš skvělý a bezkonkurenční kapitalizmus se samoděržavím.

V tomto dokonalém společenském zřízení, podnikatelské záměry plynule přešly do podvodů a nevinné slovo tunel pozbylo původního významu. Řízené krachy přesouvaly prachy do nedotknutelného, soukromého vlastnictví. Našim občanům to bylo předkládáno jako demokracie v podnikání a budování tržního hospodářství. Podle toho zafungovala zastupitelská demokracie závislá na kmotrech a politických manažerech se svými lobbysty. Když úspěch nepřišel, přemalovala se firma a jelo se dál. V Babylonu zákonů se těžko kdo orientoval, proto bylo vždy nejjednodušší, účet k úhradě předložit občanům.

Trocha poučení.

Dnes tedy slavíme 99. Výročí vzniku Československého státu, k němuž hodně přispěli i legionáři v rozvráceném Rusku. Přesto, že hlavním smyslem čtyřicetitisícové legionářské armády nebylo dál bojovat na východní frontě. Masaryk si představoval, že se minimálně 30 000 mužů dostane na francouzskou frontu, kde myslel, že tam se krutá válka nakonec rozhodne.  Bohužel, k tomu ale nedošlo, protože moc se v Rusku dostala do rukou bolševiků a legionáře „po dobrém“ do Evropy nepustili. K domovu se probíjeli strašlivou anabází přes Sibiř po magistrále do Vladivostoku a plavbou lodí kolem světa. 

Českoslovenští legionáři za I. Světové války v Rusku, je takřka zapomenuté téma. Jejich příběh byl vymazán z paměti během komunistické éry, protože podle Lenina to byli nekalí živlové, kteří se obrátili proti bolševické revoluci. Většina legionářů přicházela z rakousko-uherské armády, takže Rakušané i Němci se na ně dívali jako na zběhy a zrádce. Když se dostal k moci Hitler, legionáři byli zase první na ráně. Goebbels výrazně demokratické Československo označil jako „židobolševický vřed Evropy.

Myslím si, že i dnes se kolem tradice legionářů nejistě přešlapuje. Přitom to byl jeden z kořenů naší demokracie. A nejenom naší. Nespočetněkrát, jsem použil příměr, že když se nedokážeme vyrovnat s minulostí, nedokážeme žít ani v přítomnosti. Možná proto přišel současný výprask stranických blahorodí, která neznala běžný život, jenom technologii moci. Že se nedokázala sklonit k významné minulosti.

„Stát není jen mechanismem, politika není jen dovednou správní a diplomatickou technikou, stát je spolčením občanů na rozumových a mravních základech. Opravdové demokracii nestačí instituce, ona potřebuje lidí, lidí živých, tedy lidí věřících v poslání svého státu a národu, lidí spojených ideou; naší demokracii nestačí pouze technické školení úřednictva a vojska, naše demokracie je mravním úkolem životním nejen úředníků a vojáků, nýbrž všech rozmyslných občanů a občanek a v prvé řadě zástupců občanstva, jeho vůdců. Naše demokracie musí být zárukou a ochranou všeho kulturního snažení v oboru technickém a hospodářském, v oboru věd a umění, mravnosti a náboženství... Proto naše demokracie musí být stálou reformou, stálou revolucí, ale revolucí hlav a srdcí!“

                                                                                                                                                   (T.G. Masaryk)