Každý ví, že Velikonoce jsou největšími křesťanskými svátky. Vzpomínáme umučení a vzkříšení Krista. Jsou také ozdobou lidových zvyků, někdy hodně odlišných podle místa. Liší se i datem konání. Již v 9. století církev stanovila první neděli po jarním úplňku a jak známo, úplněk měsíce se lidskými potřebami neřídí.
Přiznám se, načasováním svátků jsem zmatený dodnes. Pomlázku z vrbových proutků umím už z chlapeckých let, jenom jsem nechápal, že některý rok jsou vrbičky zmrzlé a jindy se, jako letos, z proutků musí drhnout lupínky. Jak plynula léta, měnil se i nástroj pro omlazení žen a škádlení děvčat. Jako chlapec v důchodu, to mohu dosvědčit.
Již dříve mě zaujal článek, ve kterém se ochranáři přírody zlobili, že v době velikonoc dochází na valašských stráních k ničení jalovců. Souhlasím, je to v přírodě pomalu rostoucí dřevina. A proč chaláni olamují jalovce? Protože jalovcová větvička lépe „přilne“ a možná je i trucem proti zavedeným pomlázkám, žílám, dynovačkám, binovačkám, sekačkám a šmirgustům. Dalších regionálních názvů je zaručeně víc, jenomže některé, mladé muže, vrbové proutí vždy neuspokojí. Byla doba, když moje „mužná“ ruka, jalovec svírala taky.
Od té doby už v potocích Vysočiny proteklo mnoho vody, ale vzpomínka zůstala. Zmíněný článek o ničení jalovců připomněl i moje jalovcové, velikonoční období. Bohu dík u nás, vesnických výrostků netrvalo dlouho, snad pouhý rok, či dva. V týdnu před velikonočním pondělí, jsme uspořádali výpravu na nedaleké Železné hory. Tam na jižních svazích jalovec rostl, ale výsledek výpravy nebyl vždy jistý. Protože jsme byli na cizím a nepřátelském území.
Přiznávám, že nejsem pyšný na to, co se dělo při mrskačce na velikonoční zábavě i ráno po vesnici. Žádná dívka si nebyla jistá, jestli její silonky vydrží. Šlehání bylo bolestivé, drahé a mnohdy i s pláčem. Zůstala rudá lýtka a cáry ze silonových punčoch. Nové punčochy tehdy stály asi tříhodinový plat a věřte, že dodnes se za takové furiantství stydím.
