Možná se, někdy minulý týden, v ČT 24 blýsklo na lepší časy. Nářečí, či žargon politiků a vysokých úředníků, kterému již málo kdo rozumí, byl tentokrát narušen. Ve studiu se minulý týden objevil zbrojní expert a analytik pana Štefca, který byl za záhadných okolností, za ministra Vondry z ministerstva armády vyhozen.
Protože, nebo právě proto, že mě jeho odpovědi velmi zaujaly, vyhrabal jsem svůj článek napsaný v září roku 2001. Tehdy byl článek otištěn ve Svobodném Slově. I když v dnešním mediálním chaosu, mnohé názory zastaraly, dovolím si některé ocitovat.
Konec chlapů v Čechách.
Již dlouho se diskutují problémy v České armádě. Počínaje krádežemi zbraní, zlodějinami v oblasti účetnictví, korupcí při zadávání armádních zakázek, při rozprodejích majetku a vyřazování vojenské techniky. Velení armády se doposud nedohodlo na koncepci zbraňové techniky a vůbec nedokázalo občanovi, daňovému poplatníku představit armádu alespoň v nějaké přesvědčivé vizi. Vstup do NATO ještě tou vizí není, nám občanům jde o naši českou armádu ve které se především musí udělat nekompromisně pořádek. Nejdříve pořádek a řád, potom diskuse o profesionalitě.
Co má občan chápat pod pojmem profesionální armáda?
Je zrušena branná povinnost, armáda je tvořena vojáky z povolání a civilními zaměstnanci. V praxi to bude znamenat mít peníze na špičkovou techniku, na teoretickou i praktickou přípravu profesionála, na jeho zajištění pracovních a životních podmínek. Zvyšování kvality vynucované vývojem vojenské techniky předpokládá i špičkové odborníky, jež musejí být zaplaceni lépe než jejich kolegové v civilu. Na druhé straně zde musí být i polní vojsko, jednotky rychlého nasazení a jednotky územní ochrany. U těchto druhů vojsk rozhoduje fyzická kondice, a ta je, bohužel limitována zdravím a věkem…
Problém profesionální armády je, dle mého mínění, předčasný. Jako by se bezdomovec rozmýšlel, zda si zajistí apartmá v hotelu RITZ. Nejdříve je v armádě nutno zavést nový řád, vrátit se k dvouleté základní službě a opět dát dílčí odpovědnost a pravomoci nižším velitelům z řad branců. Pro dvacetileté chlapce se tato životní zkušenost přenáší do civilu a nedá se ničím nahradit. To, že dochází ke snižování odpovědnosti za obranu vlasti, může znít jako fráze. Avšak zkušenosti v profesionálních armádách, třeba jako belgické, to potvrzují. Občané mají pocit, že jsou vyřazováni z podílu na obraně země.
V dnešní době pokřivených hodnotových a morálních měřítek byla otázka profesionální armády nastolena samotnými vojáky. Byla nastolena v prostředí, které je poznamenáno rozvratem kázně s dosud nevyřešenou motivací osob. Je troufalé předpokládat, že profesionální vojín bude sloužit vlasti lépe než voják základní služby. A v tomto světle se problém profesionální armády jeví jako výmysl rozbujelého velitelství armády. Mohl by se stát jen dalším omylem v řadě, jako na příklad prodej nadzvukových letadel MIG 29. Mimo jiné, tyto letouny slouží v Německu, Polsku, Maďarsku, na Slovensku a mnohde jinde…
Že jsem použil svého článku, starého třináct let, se omlouvám. Ale rád bych, aby Kalouskové, Bendové a jim podobní věděli, že normální občan má svoje názory. Aby se politici a jejich politické strany nezabývali sami sebou, a naslouchali hlasu druhých. Třeba o půlroční základní vojenské službě!
„Nikoliv láska k proletariátu, ale láska k milé dělá z muže zase muže.“
Tak, nějak to pravil Karel Marx. Že vojna dělá z kluků chlapy, to jsem zažil na vlastní kůži před čtyřiceti osmi léty. Po tolikrát zmiňované šikaně mindráky nemám, navíc se po těch letech šikana jeví jako sranda.
