Fyzikální zákon.

Ctí se někdo zaskočen, že v syrském válečném chaosu někdo použil chemické zbraně? Že dvě americké lodě ve Středozemním moři, vypálili asi šedesát Tomahawků na syrskou základnu v provincii Idlib, odkud snad, startovala letadla

s chemickými bombami?

Hoax.

Falešná zpráva, poplašná správa, mystifikace, nebo novinářská kachna? Mohl by to být i výmysl, či žert? No, to už by bylo daleko za hranou zneužití slušnosti a lidských emocí. O čem vedu řeč? O velmi pečlivě pěstované propagandě a hybridní válce na všech frontách. Vedle Lybie, či Syrie do toho ranku patří i třeba události na Ukrajině. Není to pro člověčenství, více než odporné? Mnoho srdcervoucích záběrů bylo představeno, mnoho spekulací již bylo vyřčeno i naše media jsou zaplavena nejčerstvějším útokem chemických zbraní poblíž syrského Idlíbu.

 Mimo jiné v provincii, která není pod vlivem vládních vojsk a přes kterou se pohybují různí džihádisté, tam a sem. Místo je dlouhodobě ovládáno odnoží Al-Káidy a s ní spolupracujících organizací a skupin. Právě od nich pocházejí informace. Na místě jsou jenom „vlastní“ Bílé přilby, žádní nezávislí novináři tam asi nebudou. Proto prakticky vše, co se dovídáme, předkládá Al-Káida. A tak bych dodal, že tady o zdroj hodnověrných informací rozhodně nepůjde. 

Přidám ještě jeden dojem, o kterém se nijak nemluví a mohl by svědčit o tom, že chemické granáty nepocházely od syrské armády. Vybombardováním syrské základny jsme si spolu s Trumpem ověřili, zda tam chemické zbraně nejsou. Kdyby tam chemická munice skutečně byla, jistě by ji Tomahawky přivedly k výbuchu. To se však nestalo. Mám tedy dojem, že se paradoxně potvrdilo, že syrská armáda na té základně žádné chemické zbraně nemá. A zatím, co veřejnost potřebuje důkazy, Organizace pro kontrolu chemických zbraní teprve začala shánět vzorky. Nic nového pod sluncem, v USA vědí všechno. Takže další zabíjení v Syrii samozřejmě nese rukopis Bašárova Háfiz al-Asadova režimu.

Syrská strana však tvrdí, že letadla útočila raketami, které ani chemické zbraně nést nemohou. Rusové tvrdí, že nálet trefil sklad džihádistů, v němž byly chemické zbraně. OSN už loni potvrdilo, že Asadův režim chemické zbraně odevzdal, navíc by musel být padlý na hlavu, kdyby nějaké zatajené, použil na další útok. Mimo jiné, den předtím smířlivě Amerika připustila, že by mohl být nadále syrským vůdcem. No, všichni však víme, že oční lékař vystudovaný na Western Eye Hospital v Londýně je přece řezník a vrah.

Státní terorizmus.

(Na okraj chci upozornit, že válečné zločiny jsou nepromlčitelné.) Možná tedy někdo chtěl nového ministra zahraničí prezidenta Trumpa, Rexe Tillersona přesvědčit, že smiřovat se s Asadem je zločin na americkém národu. Možná chtěl někdo Trumpa přesvědčit, že přestat dávat zbraně džihádu je předčasné a není to v zájmu amerického lidu. Možná si někdo z poradců Trumpa myslí, že probíhající konferenci OSN–EU, která mimo jiné má na programu otázku rekonstrukce Sýrie, neslouží zájmu amerického lidu.  Nebo někdo chtěl odvést pozornost od skutečnosti, že americká „koalice proti Daeši“ jen za březen pozabíjela v Iráku a Sýrii nejméně 1484 civilistů…

Po zmíněném státním terorizmu jsem se trošku poohlédl a hrůza mě pojala, protože Amerika zůstane Amerikou, která bude vždy řešit své zájmy řinčením zbraní. Kolik stovek vojenských základen po světě, se tváří mírotvorně? Asi není tajemstvím, že USA mají přes tři tisíce tun chemických látek. Američané se jich údajně asi třicet let snaží zbavit, avšak marně. Likvidace je komplikovaná a drahá. Asi není od věci, připomenout Americko-Vietnamskou válku před půl stoletím. USA používaly ženevskou konferencí zakázané defolianty, kazetové bomby a napalm. Na odbojné Vietnamce bylo shozeno 72  000 000 litrů herbicidu Agent Orange.

V letech 1965 až 1973 bylo ve Vietnamu zabito 250.000 dětí, 750.000 dětí bylo zraněno. Bylo shozeno 14 000 000 tun bomb, což je třikrát více, než tonáž bomb, použitých v druhé světové válce. Zemřelo 58.000 amerických vojáků a později po návratu, desítky tisíc z nich, spáchalo sebevraždu. Byli morálně a duševně zničeni svojí vojenskou zkušeností. Vietnamci oznámili 4 000 000 zabitých civilistů a 1 100 000 vojáků. Z obviněných zločinů proti mezinárodnímu právu, včetně narušení Ženevské úmluvy z roku 1949, nebyl nikdo obviněn. Jediným potrestaným prý byl seržant, kvůli jeho zprávě o stětí hlavy dítěti. Až do dnešního dne, USA odmítá odtajnit tisíce zpráv.

 Trošku unavený jsem pátral dál.  Není se co divit, Spojené státy ve své pohnuté historii už vedly bezpočet invazí a válek, uskutečnily desítky státních převratů a agresivních anexí. V té souvislosti mě připadají zajímavé dva citáty významných Američanů.

Thomas Jefferson – 3. Prezident USA: „Třesu se někdy o svou vlast, když pomýšlím na to, že bůh je spravedlivý.“

Ještě přidám slova světově oblíbeného spisovatele Ernesta Hemingwaye: „Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“

 Neschopen se probrat všemi podrazy, začnu až osmdesátými léty minulého století. Ta patřila Spojeným státům k upevňování moci v Jižní Americe. V té době se také silně projevují „potřeby“  USA v Africe a na Blízkém východě.

1981 – Zambie. Americe se velmi nelíbila vláda této země, jelikož nepodporovala Amerikou hodně milovaný apartheid v Jižní Africe.

1981 – USA sestřelují dva libyjské letouny. Útok byl zaměřen na destabilizaci antiamerické vlády M. Kaddáfího. Současně byly provedeny ukázkové manévry u pobřeží Libye.

1981 – 1990 – Nikaragua. Spojeným státům bylo jasné, že v Latinské Americe může vzniknout „další Kuba“.

1982 – 1983 – Teroristický útok 800 amerických mariňáků proti Libanonu.

1982 – Guatemala. Amerika pomáhá dostat se k moci generálovi Efrain Rios Monttovi. Po 17 měsících ve funkci zničil 400 indiánských vesnic.

1983 – Destabilizační činnost v Angole: podpora ozbrojených protivládních sil, teroristické útoky a sabotáže v podnicích.

1984 – Američané sestřelili dvě íránská letadla.

1984 – Amerika nadále financuje protivládní povstalce v Nikaragui. Když kongres oficiálně zakázal převádět peníze do rukou teroristů, CIA jednoduše klasifikuje finanční prostředky jako tajné

1985 – Čad. Vláda vedená prezidentem Habré, podporovaná Američany a Francouzi. Tento represivní režim používal nejstrašnější mučení, pálení lidí zaživa a jiné techniky zastrašování obyvatel. Také elektrické šoky, vložení výfukového potrubí vozidla člověku do úst.

1985 – Honduras. USA vysílají odborníky na mučení a vojenské poradce pro nikaragujské Contras, kteří jsou známí pro své brutální a sofistikované mučení. Spolupráce Ameriky s vlivnými obchodníky s drogami. Jako kompenzaci honduraská vláda dostane 231 milionů dolarů.

1986 – Útok na Libyi. Bombardování Tripolisu a Benghází. Důvodem byl teroristický útok, který spáchali agenti libyjských tajných služeb na diskotéce v Západním Berlíně, populární mezi americkými vojáky

1986 – Kolumbie. Americká podpora proamerického režimu „v boji proti drogám“. Do Kolumbie bylo převezeno velké množství vojenského materiálu, poté co kolumbijská vláda prokázala svou loajalitu k USA. V „sociálních čistkách“, tj. zničení odborových předáků a členů nějakých více či méně významných hnutí a organizací. Od roku 1988 do roku 1992 bylo z politických důvodů zabito kolem 9 500 lidí (včetně 1 000 členů jediné nezávislé politické strany „Vlastenecký svaz“).

1986 – 2000 – Nepokoje na Haiti. Během 30. let zde USA podporovaly diktaturu rodiny Duvalierů. Mezitím CIA tajně pracovala s „eskadrami smrti“ a obchodníky s drogami.

Navíc Spojené státy a Británie poskytly Iráku zbraně hromadného ničení, včetně smrtícího plynu, kterým bylo otráveno 6 000 civilistů v kurdské vesnici Halabja. Právě tento případ citoval Bush v předválečné rétorice v ospravedlnění americké agrese v roce 2003. O skutečnosti, že chemické zbraně byly poskytnuty Amerikou, která chtěla změnit antiamerický režim v Íránu se samozřejmě nějak „zapomněl“ zmínit.

1987 – 1988 – USA pomáhají Iráku v jeho válce proti Íránu nejen zbraněmi, ale i bombardováním.

1988 – Turecko. Vojenská podpora země během masových represí vůči nespokojeným s proamerickou vládou. Široce rozšířené používání mučení, včetně mučení dětí, tisíce obětí. Kvůli tomu má Turecko třetí místo ve výši finanční pomoci USA. 80 % tureckých zbraní se kupuje ve Spojených státech a USA mají v zemi vojenské základny.

1988 – Invaze vojsk USA do Hondurasu kvůli ochraně teroristického hnutí „Contras“, které po mnoho let útočilo odtud na Nikaraguu. Vojska jsou v Hondurasu dodnes.

1988 – Loď USS „Vincennes“, která v Perském zálivu sestřelila raketou íránské letadlo s 290 cestujícími na palubě, včetně 57 dětí. Letadlo právě vzlétlo a nebylo ani v mezinárodním prostoru, ale nad íránskými teritoriálními vodami.

1989 – Ozbrojený zásah v Panamě, zajetí prezidenta Noriega, který je doteď v americkém vězení.  Byly zabity tisíce lidí, v úředních dokumentech byl jejich počet snížen na 560. Rada bezpečnosti OSN byla téměř jednomyslně proti okupaci. Spojené státy vetovaly rezoluci Rady bezpečnosti, a začaly plánovat jejich další „záchranné operace“.

1989 – Američané sestřelili dva libyjské letouny.

1989 – Rumunsko. CIA se podílí na svržení a vraždě Ceausesca. Zpočátku s ním Amerika zacházela velmi vlídně, protože vypadal jako skutečný konfident v socialistickém táboře.

1990 – Vojenská pomoc guatemalské proamerické vládě „v boji proti komunismu“. V praxi se to odráží na masových masakrech, do roku 1998 oběťmi střetů se stalo 200 000 lidí. Je zničeno více než 440 vesnic, desítky tisíc lidí uprchly do Mexika, více než milion uprchlíků je uvnitř země.

1990 – Začíná námořní blokáda Iráku.

1990 – Bulharsko. Amerika utrácí 1 500 000 dolarů na financování soupeřů Bulharské socialistické strany během voleb. Nicméně BSS vyhrává. Amerika i nadále financuje opozici,

1991 – Rozsáhlé vojenské akce proti Iráku, na které se podílí 450 000 vojáků a několik tisíc kusů moderní techniky.  Bylo zabito nejméně 150 tisíc civilistů. Úmyslné bombardování civilních objektů pro zastrašení obyvatelstva Iráku.

1991 – Kuvajt. Schytal to i Kuvajt, který Američané „osvobodili“, stát byl bombardován, byli zavedeni vojáci.

1992 – 1994 – Okupace Somálska. Ozbrojené násilí proti civilnímu obyvatelstvu, vraždění civilistů. Byl sesazen prezident Somálska Mohammad Siad Barre. Od té doby je jeho země rozdělena na klanová území. Ústřední vláda neovládá celou zemi. Američtí představitelé nazvali Somálsko „ideálním místem pro teroristy.

1992 – Angola. V naději, že získá bohaté zdroje ropy a diamantů Amerika financuje svého prezidentského kandidáta Jonasa Savimbiho. Ten prohrává. Před a po těchto volbách mu Spojené státy poskytují vojenskou pomoc pro boj s legitimní vládou. Během konfliktu zemřelo asi 650 000 lidí.

1992 – V Iráku se nezdařil proamerický převrat, který měl nahradit Husajna americkým občanem Sa’d Salih jabr.

1993 – 1995 – Bosna. Hlídky během občanské války v bezletových zónách, sestřelená letadla, bombardování Srbů.

1994 – 1996 – Irák. Pokus svržení Husajna pomocí destabilizace země. Ani na den se nezastavilo bombardování, lidé umírali hladem a nemocemi kvůli sankcím, stále probíhaly výbuchy na veřejných místech. Za tímto účelem Američane používali teroristickou organizaci Irácký národní kongres (INA).

1994 – Rwanda. Příběh je temný, ale nyní můžeme říci následující. Pod vedením agenta CIA Jonase Savimbiho bylo v zemi zabito cca. 800 000 lidí.

1994 – Rusko. První a druhá čečenská kampaň. Již v roce 1995 se objevily zprávy, že někteří Dudajevovi militanti byli školeni ve výcvikových táborech CIA v Pákistánu a Turecku. USA, jak je známo, oznámily ropná bohatství Kaspického moře zónou svých životních zájmů a ničily stabilitu na Blízkém východě.

1995 – Mexiko. Americká vláda sponzoruje kampaň proti Zapatistům. Pod rouškou „boje proti drogám“ jde boj o území, která jsou atraktivní pro americké společnosti. Pro zničení místních lidí se používají vrtulníky s kulomety, rakety a bomby.

1995 – Chorvatsko. Bombardování letišť Srbské Krajiny před postupem Chorvatů.

1996 – Rwanda.  6 000 civilistů bylo zabito vládními jednotkami, které jsou vyškoleny a financovány Amerikou a Jižní Afrikou. V západních médiích byla tato událost ignorována.

1996 – Kongo. Americké ministerstvo obrany se tajně účastnilo války v Demokratické republice Kongo (DRK). Do tajné operace Washingtonu v Konžské demokratické republice byly zapojeny i americké společnosti, jedna z nich je spojena s bývalým americkým prezidentem Georgem HW Bushem.

1998 – Súdán. Američané zničili raketovým úderem farmaceutickou továrnu, když prohlásili, že ta vytváří nervový plyn. Protože tato továrna vyráběla 90 % léků v zemi. Import do zahraničí Američané samozřejmě zakázali, výsledkem raketového útoku byla smrt desítek tisíc lidí. Prostě je nebylo čím léčit.

1998 – Afghánistán. Útok na bývalé výcvikové tábory CIA, které používaly islámské fundamentalistické skupiny.

1999 – Jugoslávie.  Přes pohrdání pravidly mezinárodního práva, obcházení OSN a Rady bezpečnosti, USA silami NATO zahájily 78denní bombardování suverénního státu Jugoslávie. Agrese proti Jugoslávii, která proběhla pod záminkou „zabránění humanitární katastrofě“, způsobila největší humanitární katastrofu v Evropě od druhé světové války. Pro více než 32 000 bojových vzletů, byly použity bomby o hmotnosti 21 tisíc tun. Více než 2 000 civilistů bylo zabito, 6 000 zraněných a zmrzačených, více než milion zůstalo bez přístřeší. Bombardování ochromilo výrobní kapacity a infrastrukturu každodenního života Jugoslávie. Z důkazů shromážděných Mezinárodním tribunálem pro vyšetřování amerických válečných zločinů v Jugoslávii, které předsedal bývalý americký generální prokurátor Ramsey Clark, je zřejmé, že CIA vyzbrojila a financovala gangy Albánských teroristů (tzv. Kosovská osvobozenecká armáda, KLA) v Jugoslávii. Za účelem financování bojovníků KLA CIA vytvořilo dobře organizovanou kriminální strukturu pro obchod s drogami v Evropě. Pro zmírnění účinků před začátkem bombardování, Srbská vláda poskytla NATO mapu Jugoslávie, kde byly vyznačeny objekty nepodléhající bombardovaní, jelikož to způsobí ekologickou katastrofu. Američané s jim vlastním cynismem začali bombardovat právě ty objekty, které byly uvedeny na srbské mapě. Například ropnou rafinérii Pančevo bombardovaly 6 krát. V důsledku toho se do životního prostředí uvolnilo velké množství toxického plynu fosgenu, 1 200 t monomerů vinylchloridu, 3 000 t hydroxidu sodného, 800 t kyseliny chlorovodíkové, 2 350 t kapalného amoniaku a 8 t rtuti. Na výsledek bomb NATO s uranovým jádrem se dlouho nečekalo. Vypukla nemoc tzv. „Gulf syndrom“, kdy děti se rodí jako zrůdičky. Ekologové Západu, především Greenpeace, dodnes zcela mlčí.

2001 – Invaze do Afghánistánu.  Typický program Američanů: mučení, zakázané zbraně, hromadné zabíjení civilistů, ujištění o blížící se rekonstrukci země, používání ochuzeného uranu, a nakonec vycucaný z prstu „důkaz“ o angažovanosti bin Ládina v teroristických útocích 11. září 2001, který je založen na pochybném videu se špatným zvukovým signálem a zcela odlišným člověkem.

2001 – Američané se honí po celé Makedonii za albánskými teroristy z Kosovské osvobozenecké armády, kteří byli vyškoleni a vyzbrojeni samotnými Američany v boji proti Srbům.

2002 – 2004 – Venezuela. V roce 2002 se tam uskutečnil proamerický státní převrat, opozice nelegálně svrhla populárního prezidenta Huga Cháveze. Hned další den začalo lidové povstání na podporu prezidenta, Chávez byl zachráněn z vězení a vrátil se na svůj post.

2003 – Sýrie. Jak už to tak bývá v záchvatu vášně, USA začne ničit podezřelou zemi (v tomto případě Irák), ale také okolní země. 24. června Pentagon oznámil, že možná zničili Saddáma Husajna nebo jeho nejstaršího syna Udaye. Podle vedoucího americké armády Predator (dron) zasáhl podezřelý konvoj. Jak se ukázalo, při honbě za představitelem bývalého iráckého režimu, americká armáda zaběhla až do Sýrie.

2003 – Převrat v Gruzii.  Přímou pomoc gruzínské opozici poskytoval americký velvyslanec v Tbilisi, Richard Miles, to znamená, že to bylo provedeno se souhlasem Bílého domu. Kromě politické podpory, Američané podporovali opozici i finančně. Například Sorosova nadace přidělila 500 000 dolarů radikální opoziční organizaci „Kmara“ („dost“). Ten taky financoval oblíbenou opoziční televizní stanici, která hrála klíčovou roli v podpoře „růžové revoluce“ a říká se, že poskytoval finanční podporu mládežnické organizaci, zodpovědné za pouliční protesty.

2004 – Pokus o převrat v Rovníkové Guineji, kde jsou slušné zásoby ropy. Britská zpravodajská služba MI6, CIA a španělské tajné služby se snažily propašovat do této země 70 žoldáků, kteří měli svrhnout režim prezidenta Theodore Nguema Mbasogo.

2010 - Začíná Arabské jaro. „Je to zcela pomýlené jméno. Nebylo to jaro, ale obrovské krveprolití. Mrtvých bylo mnoho, ale nejvíce ztratili křesťané,“ říká řecko-melchitský arcibiskup ve městě Akka a hlava nejpočetnější  80 tisícové komunity arabských křesťanů v Izraeli, mons. Elias Chacour. „Nevím, proč se mluví o jaru, protože jsem neviděl žádnou zeleň, ani květy, nýbrž jenom spoustu krve a mrtvých,“ uvedl na tiskové konferenci ve své rezidenci v Haifě, jak o tom referuje italský novinář Andrea Tornielli v internetovém deníku Vatican Insider. Katolický biskup poukázal na skutečnost, že 160 vesnic, které v Sýrii obývali křesťané je zcela vylidněno.

2011 – Tunisko

2011 - Egypt

2011 – Libye. Nálety NATO uvrhly tuto kdysi více než prosperující zemi zpět do středověku, a co hůř, ponořily ji do občanské války. V boji proti Kaddáfímu sehrály klíčovou úlohu evropské země, zejména Francie, Itálie a Velká Británie za účinné podpory USA. Kaddáfí byl 20. října 2011 povstalci dopaden, lynčován a zastřelen. Tolik opěvovaná demokracie, která měla být v Libyi nastolena, se jaksi  vytratila. Dnes ovládají Libyi různé ozbrojené muslimské či kmenové milice, mnohdy napojené na Al-Kaidu a jí podobné „humanitární“ organizace. Evropská unie však v Libyi dosáhla svého cíle: kontrolu těžby ropy nadnárodními evropskými a americkými společnostmi. Tudíž prostředky z těžby libyjské nafty putují do kapes nadnárodních těžařských monopolů. Kaddáfího sociální programy a rozdělení části petrodolarů občanům Lybie ve formě různých dotací, financování bytového sektoru libyjským občanům atp. jsou již minulostí. Nikdo samozřejmě nepopírá, že největší užitek z petrodolarů měl  Kaddáfí a jeho rodina. Libyjská ropa a plyn jsou konečně pod kontrolou vojenské intervence NATO, ve jménu ušlechtilého cíle osvobození obyčejných Libyjců od diktatury plukovníka Kaddáfího

2011 – Sýrie. V březnu 2011 začaly demonstrace proti baasistickému režimu prezidenta Bašára Asada. Jeho vláda přislíbila provést určité politické reformy a v dubnu 2011 byl zrušen po 48 letech výjimečný stav.  Asad také proklamoval reformy, ale prakticky je buď nechtěl či s ohledem na stranické baasistické špičky ani nemohl provést. Tentokrát se do vnitřních záležitostí Sýrie či spíše do občanské války, evropské mocnosti, Turecko a USA vměšují jen skrytě. Sýrie je vzhledem k těsnému sousedství s Izraelem poněkud delikátnější problém. Syrská opozice už nejsou jen místní rebelové a část regulérní syrské armády, která se k nim přidala. Do Sýrie proudí přes Turecko a Irák stále více ozbrojenců ztotožňujících se sunitskými islámistickými teroristickými organizacemi IZISU, jako Al-Kaida a v posledních týdnech pronikají do Sýrie i teroristé pákistánského Talibanu.

Třetí Newtonův pohybový zákon.

Dvě tělesa na sebe navzájem působí stejně velkými silami opačného směru. Tyto síly vznikají a zanikají současně. Po šesti letech už z Arabského jara dnes rozumní lidé cítí už jenom zimu a vražedný mráz. Blízkovýchodní politika Spojených států spojená s vývozem demokracie do blízkovýchodních zemí se dokonale projevila jako mylná.

Prozatím se ještě považuji se za řadového občana Česka v roce 2017, ale oddělit pojmy od dojmů a pravdu od lží, mě stále víc unavuje. Už jen těžko srovnávám televizní záběry, kterými Bílé přilby už několik let krmí svět a nově chudáčka prezidenta Trumpa, který se už nevydržel dívat.  Jak chlapi v trenýrkách kropí vodou zasažené kamarády nervovým jedem sarinem a zřejmě otec, držící dvě mimina v povijánech a říkající: „Sbohem moje děťátka.“

Vysvětlivka.

Dobrovolníkům sdružených do Syrské civilní obrany se přezdívá Bílé přilby. Bílé přilby, které se sice tváří jako oddíly záchranářů jsou především nástrojem propagandy. Bez ohledu na oficiální název tato „Syrská civilní obrana“ nevznikla v Sýrii, ale v USA a Británii, a Sýrii ani neslouží. Jak konstatuje Rick Sterling ve své analýze „Vysoce vyspělí manipulátoři“, organizátoři zaplatili několika lidem z oblastí ovládaných rebely a džihádem, aby v Turecku podstoupili základní záchranářský výcvik, a to pod vedením bývalého britského vojáka a dnes majitele soukromé žoldnéřské agentury sídlící v Dubaji.

Už nedokážu oddělit tragikomické záběry od faktů a pravdy. Ještě jednou si dovolím laskavému čtenáři připomenout, že kromě vraždícího islámského terorismu, existuje i terorismus státní, o němž se v médiích samozřejmě mlčí. Samozřejmě mám na mysli i Rusko. Vše se řídí fyzikálními zákony a jeden z nich říká, že každá akce vyvolává reakci. To nejde obejít!