„Není potřeba se dojímat nad dějinami.“ Při nějaké příležitosti řekl Václav Havel, první polistopadový prezident. „Nad hlavou létají netopíři a národ němý, tlučou oficíři.“ Ve své písni zpíval Karel Kryl.
Dvacátý první srpen před sedmačtyřiceti lety byla pomoc? Nebo invaze, mající za úkol zahlušit rozvíjející se demokracii v tehdejším Československu?
S rozbřeskem dne 21. srpna roku 1968, se silnice Československa začaly hemžit vojenskou technikou armád, tehdejší Varšavské smlouvy. Dlužno dodat, že ještě před tím, více než měsíc trvalo vojenské cvičení. Jakoby nemělo konce, za hranicemi bylo stále rušno a zčista – jasna se vojáci spojeneckých armád na našem území ocitli znovu a řádně zmatení. Vnímavý pozorovatel brzy zjistil, že zaprášení rudoarmějci byli převážně příslušníky asijských národů. Jejich vojenská technika vypadala, jakoby prošla druhou světovou válkou.
Byl jsem krátce po vojně, proto jsem dobře mohl porovnávat vojenskou techniku. Lejty (cisterny) na vodu a benzin chrastili po silnici řetězy, kukaně radiovozů a potrhaná nákladní auta plná vykulených vojáků. Projíždějící první sovětský sled, byl evidentně předurčen k boji. Vojáci se však setkali jen s občanským vzdorem. Lidé otáčeli ukazatele směru a názvů měst. Neviděl jsem, že by někdo unaveným vojákům podal skleničku vody. Bydlel jsem tehdy, u manželčiných rodičů v Chotěboři. Slovo válka bylo jako strašák a slovem až moc často používaným.
Nerad mluvím o sobě, snad po čtyřiceti sedmi letech sám sobě prominu. Deset dní před tímhle osudným dnem, se nám narodil prvorozený syn Karel. Opravdu jsme všichni byli až moc vystrašeni i mladý, novopečený otec. Zaměstnán jsem byl v Plastimatu a na motorce dojížděl do Havlíčkova Brodu. Dojíždění nebylo jednoduché. Mezi Chotěboří a Havlíčkovým Brodem,stará auta a šikmooké rudoarmějce, vystřídaly transportéry a tanky polské „osvobozenecké“ armády. Mimo jiné, asi na půl cesty do mé práce, na kopci u lesa nad Rozsochatcem, lágroval nejméně jeden tankový prapor.
Přidám ještě jednu vzpomínku. Myslím, že to bylo 23.srpna při vyhlášení protestní generální stávky. (Tehdy byl parlament pod vedením Smrkovského ještě akční a v továrnách se mnoho nedělalo.) To ráno v Havlíčkově Brodě u hlavní silnice, kde je nyní hypermarket Albert, zastavila malá kolona vyčerpaných a zmatených Polských vojáků. „Pojďme se na ně podívat, pohlédnout jim do očí – okupantům!“ Nápad se stal skutkem. Vykročili jsme k hlavní silnici a cestou se přidali někteří kolegové ze Zetoru. Polští vojáci byli špinaví a vynervovaní. Z krátkého dohadování jsme usoudili, že mají hlad, žízeň a nevědí, kde jsou.
Ale všechno rychle skončilo. Mimo dezorientace, byli totiž, i odhodlaní. Jejich velitel by se nerozpakoval použít zbraně. To nebylo jenom o ochromujícím strachu a ponížení nás, asi třiceti lidí. Také o zmanipulovaném vědomí podobných vojáků, jako jsem, před dvěma lety, byl i já. Nebudu se dále pouštět do vzpomínek, používám je jenom jako dokreslení těch podivných životních přehmatů té doby.
Tehdy, před čtyřiceti sedmi roky obsadila Československo vojska pěti států Varšavské smlouvy. SSSR, Polska, NDR, Maďarska a Bulharska. Byla obsazena většina důležitých měst, byla obsazena letiště, kde začala přistávat transportní letadla s vojenskou technikou.
Tanky a obrněná vozidla byla pomalována tzv. invazními pruhy. Tyto pruhy bílé barvy na kapotách obrněnců a ostatních vozidel měly zabránit případné palbě spřátelených jednotek. V tehdejší době totiž v Československu byla ve výzbroji stejná technika jako v ostatních členských státech Varšavské smlouvy a tak v případě protiútoku Československé armády by armády Varšavské smlouvy (okupační vojsko) měly problémy rozlišit nepřítele od spojence. Invazní pruhy byly poprvé použity během 2. světové války, například i během operace Overlord. V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů. Zdroj: Wikipedie
Během týdne do 27. Srpna byly obsazeny všechny politické úřady, pod kontrolu se dostal rozhlas i televize a vzniklé naděje z „Pražského jara 1968“ skončily.
Ať je tohle období hodnoceno jakkoliv, začaly se objevovat zárodky občanské společnosti. Touha po svobodě nebyla vyprázdněným pojmem a kupodivu, i cizí lidi se na sebe usmívali. Nesmím zapomenout na spontánní sbírku, do tzv. Fondu republiky. Někteří zaměstnanci, také celé podniky, se rozhodli dát 1 – 5% z měsíční mzdy. Vzpomínám i na akci pod názvem: “Každý občan 1 gram zlata na Zlatý poklad republiky.“ Někde jsem se dočetl, že v roce 1969 přetavené zlato vážilo 86,2 kg a finanční sbírka činila 278 807 268, 50 Kč.
Těžko, dnes v době velkozlodějů, bude někdo pátrat kam se Fond republiky z roku 1969 poděl. A co zanechalo největší šrámy na duši? Že se nám, dříve narozeným, již dvakrát rozplynula naděje. Jako by po rauši, nastal absťák. Ostatně, to by zasvěceně mohla posoudit dnešní, mladá generace.
