Dál nic.

Ani nemusím být psychologem, abych poznal, že lidé řídí auto, tak jako žijí. Normou se stala všeobecná neúcta k právu druhého a pohrdání pravidly hry. Denně na českých silnicích umírá více než deset lidí. A za to plechová krabice, byť vybavená pozoruhodnými technickými vymoženostmi, opravdu nemůže.

Druhá nehoda autobusu za dva dny, dozvídáme se dnes na Novinky. cz. V Maďarsku se v pondělí nad ránem srazil český autobus se slovenským kamiónem. Policie informovala, že zemřeli řidiči z obou vozidel. Slovenský kamión začal po srážce hořet, havárie se stala jen den po té, co autobus s Čechy havaroval také v Rakousku.

Jak se lidé tomuhle faktu brání? Až za hranici smysluplnosti zdokonalují technické vybavení a prodejnost „plechových miláčků.“  Neustále zvětšují silniční přepravní „monstra“ a další stovky miliard putují na výstavbu dálnic a jinak zabetonovaných ploch. Tisíce miliard se utápí v drancování přírodních zdrojů, aby plechovky byly ještě dokonalejší. Dokonale neprůhledné a opancéřované, aby zakryli nedokonalost lidského druhu.

Dravý pták létá stokilometrovou rychlostí, reaguje však šestkrát rychleji než člověk. Reakce pána tvorstva se už deset tisíc let, pohybuje v kategorii šesti kilometrů za hodinu. Tuhle skutečnost neovlivní ani dokonalé technické vymoženosti. Dostatečným důkazem je pouhých pět procent nehod, zaviněných v důsledku technického selhání. Zbylé nehody jdou na vrub  selhání lidského.

Ti dokonalí mně snad tohle zamyšlení prominou, my ostatní nemusíme mít orlí zrak, abychom uviděli, že na tomhle světě vedle dálnic, už nemusí být dál nic.