Coby - kdyby.

Co by se před třiačtyřiceti lety stalo, kdyby se úderem půlnoci ze 20. na 21. srpna roku 1968, nad Prahou neobjevila obří letadla?  Zase otázka. Všude samé otázky – málo odpovědí.

Tohle „přátelské gesto“ jsme si užívali i na venkově, neboť s rozbřeskem nového dne, překročila hranice Československa vojska všude. Poněkud nejistá vojska armád Varšavské smlouvy. Vojáci na autech byli zaprášení, zmatení a vyčerpaní. Asi proto, že letošní společné cvičení trvalo už více než měsíc. Cvičení konečně skončilo, vojáci se těšili domů a ejhle! Po nočních přesunech se vojáci ocitli znova v Československu.

Praze však „pomocnou ruku“ nabídly vojenské jednotky odpočaté. Za zvuku střelby obsadili rozhlas, televizi a jiná strategické místa. Pamětníci pražského povstání v roce 1945 nechápali – taková podobnost! Jenomže teď se osvoboditel změnil v okupanta. Odvážní pracovníci z rozhlasu a televize z náhradních vysílačů udrželi svobodné zpravodajství ještě, asi týden. Tak jsme mohli slyšet střelbu při obsazování Českého rozhlasu v přímém přenosu. Fasáda Národního Muzea, tyhle stopy nese dodnes. Při současné rekonstrukci, by se alespoň malá část omítky mohla zanechat v původním stavu.

Vrátím se k nám na venkov. Silnice byly přecpány vojenskými kolonami, v okolí Havlíčkova Brodu bylo nejvíce polských a sovětských vojsk. Auta se špinavými a zmatenými vojáky vypadala jako ve filmech o druhé světové válce. Obraz zmaru vykreslovali malé cisterny z benzínem z vodou a radiovozy v podivných kukaních. Kdybychom nebyli vystrašení, byla by sovětská technika jenom k pousmání. Vnímavý pozorovatel brzy zjistil, že znavení rudoarmějci byli převážně příslušníci asijských národů. A tak asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že tenhle první sled byl určen k případnému boji. Naštěstí, až na malé výjimky k ničemu takovému nedošlo. Cizí vojáci se setkávali jenom se vzdorem, otočenými ukazateli směru a neochotou lidí podat i vodu.

Nebudu se pouštět do kdyby. Souzním z českou povahou – raději otázky. Měli bychom šanci odtrhnout se od hegemona socializmu? Invaze v roce 1968 měla nějaké varianty řešení? Však souhlasím s názorem, že už předsrpnový vývoj byl nezvládnutý a reformní vedení KSČ nemělo sílu vytvořit novou socialistickou společnost s „lidskou tváří.“

Ještě přidám osobní vzpomínku. Vždy jsem rád jezdíval na houby, nemohla to změnit ani okupace. Bylo to začátkem září, když jsem mířil na „svoje místa.“ Na motorce jsem projížděl lesem mezi Dolní Krupou a Kojetínem. Těsně před kýženým místem – na silnici závora. Hub jsem se nechtěl vzdát a rozhodl se závoru obejít. Vyskočil ruský voják a já hleděl do hlavně samopalu. V tuhle chvilku jsem zjistil, že je mně houby po houbách, protože šlo o život. Otočil jsem motorku a ujížděl. Jenomže jsem byl mladý, vzdorovitý a zvědavý. Rozhodl jsem se les objet z druhé strany. Vrátil jsem se do Krupé a na Kojetín projet směrem od Rozsochatce. Vyjíždím na kopec a blížím se k vytouženému místu. Teď jsem se bál opravdově. Na louce před lesem - snad byl tankový prapor. Hemžení vojáků, přejíždění techniky. Při tom vzteku jsem měl štěstí, silnice dál byla průjezdná. Dnes už v těchto místech houby nehledám. Možná mě odradilo, že ještě další rok se zde povalovaly ruské a polské noviny.

„Přátelské gesto“ nám učinila vojska pěti států Varšavské smlouvy – SSSR, Polska, NDR, Maďarska a Bulharska. V prvém sledu přijelo asi 100 000 vojáků, 2 300 tanků a 700 letadel.