Augiášův chlév.

Dneska jsem měl docela usmrkanou, ale klidnou neděli. Zato v pátek, z parlamentních lavic našich vyvolených, se tlačil hnůj a puch jako z Augiášova chléva. (Král Augiáš nekydal, močka protékala vraty a smrad zamořoval celý

peloponéský poloostrov. Podle řecké mythologie si s vyčištěním chléva poradil až silák Herákles.)

To, co jsme mohli vidět v pátečním, přímém přenosu z parlamentu smrdělo hnojištěm ještě víc. V tolik vyzdvihované naší parlamentní demokraci, by měl být parlament uskutečňováním těch nejskvělejších myšlenek, kterými společnost žije. Jak se můžou tihle vyvolení typu hochštaplera Kalouska, ohánět lidmi? Nebo Babiš, který umí podnikat, ale „politická kultura“ ho zahnala do kouta; komu tito pánové mohou být vzorem? Snad jen dětem v mateřské školce, které se s řevem přetahují o hračky.

V téhle souvislosti se i jinde ve světě, mluví o selhání elit. Jenomže nevím, co za tímhle výrazem stojí. Možná, že jsem za svůj život žádné elity nepoznal. Ani za vlády jedné rudé strany, ani za „svobodné,“ současné čtvrtstoletí. Možná tyto dvě kategorie - elity a ostatní, každý režim důsledně odděluje. Snad proto, aby vůdčí úloha nabubřených mocných, nebyla rušena. Proto myšlenky na lepší život všech, se krčí kdesi v koutě. Pokud - tedy ještě vůbec nějaké, vládu samozvaných gosudarů, přežily.

Kdo ten Augiášův chlív vyčistí? Herákles, který změnil tok blízkých řek Alfeios a Péneios se už znova nenarodí. Tehdy se voda řek chlévem prohnala a zadaný úkol byl do večera hotov. A naši vyvolení europoslanci, nebo naši domácí připosranci? Ti už dávno čištění chléva pojali po svém. Z posledních sil pootevřeli vrata stáje a napustili trochu vody. Jenom do té výšky, aby se neutopili. Hnůj a puch se rozředil. Angela – matka jim žehná a oni se neskrývají tím, že si v té močůvce docela rochní. A utěsňují díry, aby smradlavá močka nevytekla.