Nejsem vychován v duchu jakékoliv církve i když jsem pokřtěný. Dokonce i moji synové jsou křtem posvěceni, protože jeden z nich měl problémy po porodu a tak jsem už bezradný řekl, že synové budou pokřtěni, pokud všechno dobře dopadne. Svoje sliby jsem zvyklý plnit. Nebylo to tenkráte jednoduché. Byť mne nechali moji rodičové pokřtít, já se církvi moc /vůbec/ nevěnoval a moje přání pokřtít syny bylo něco jako za socialismu sehnat barevnou televizi. A to už jsme žili v demokracii.
Obešel jsem kde koho a nakonec sehnal faráře v malé obci. Za období německé okupace mu zničili prsty u nohou a jak sám řekl, nemá se už čeho bát. Přežil fašisty i komunisty. Syny pokřtil v roce 1992. Vím jen, že ho nějak církevně degradovali a po létech zemřel.
Celý život jsem nemohl pochopit proč nechtěla církev moje syny pokřtít i když já i moje žena jsme pokřtěni byli. Přece ve jménu Krista se děly války a násilně se křtilo, jen to praštělo. Ne, moje syny nechtěl nikdo pokřtít bez církevních zvyklostí-církevní sňatek, pravidelné navštěvování kostela, přijímání... po létech jsem na celou věc zapomněl. Kluci jsou už dospělí, zdraví, každý má svůj život. I já..
No a tak jsem si po létech, kdy mi církev / ani já jí / nezkřížila cestu, opět vzpomněl. Totiž většinu roku se zdržuji se svou ženou na řeckém ostrově. Vybudovali jsme si tu za 7 let zázemí a všechny okolní sousedy na našem ostrově známe-a oni nás.
Už léta známe Dimitrise z poslední vesnice k našemu Ráji. Je to 42 letý chlap 185 cm vysoký, černých vlasů, uhrančivě hnědých očí, zbytkem černých vlasů kolem pokračující čelní pleše. Bytost o 140 kg živé váhy. Přiženil se k rodině vesnického tavernisty Spirose, mého kamaráda, v obci Evgiros. Spiros je 68 letý velmi, velmi pracovitý chlap. Vlastní desítky tisíc metrů čtverečních pozemků a pastvin, na kterých pracuje jen a jen sám. Dimitris nepracoval nikdy. V našich krajích by o něm řekli, že je to líný lempl, kterého živí tchán. Koupil jim novou Škodovku, zaplatil rekonstrukci jejich malého domku, který zdědili po dědovi, aby mohli bydlet sami. Spirosova manželka Georgia je o 4 roky mladší. Domek rodičů je od domku „mladých“ vzdálený cca 200 metrů. Již řadu let každý den několikrát denně přijede autem Dimitris k domku rodičů manželky a odveze si hrnec s obědem, večeří, chléb, melouna..atd. Nikdy peníze neměl a celý život ho někdo živil. Několikrát zkoušel získat provizi z prodeje něčího pozemku, kterých je tu habaděj. Jenže jakmile otevře ústa, každý hned ví, že je to lhář a nedá se mu věřit. A tak to skutečně je už 6 let. Jeho žena 38-ti letá Eleni, byť vysokoškolsky vzdělaná, má totiž jemný hadicap – váží stejně jako Dimitris a je o hlavu menší.. Velmi často mi připomíná Věstonickou Venuši. Jednoduše větší „přírodňáky“ jsem ještě neviděl, krom jiného.
Před rokem se Dimitrisovi a Eleni narodil syn Mário. Do té doby stačil všechny živit Spiros, ale s příchodem vnuka na svět se situace začala komplikovat. Dimitris zkoušel prodávat praženou kukuřici, ale výdělek většinou propil a manuální práci dělat odmítl. Dokonce i dřevo na topení pro oba domky připravuje Spiros bez jakékoli pomoci zeťáka.
Loni na konci sezony jsme odjeli a vrátili se asi po 3 měsících. Dimitrise jsem v kafeniu nemohl poznat. Byl oděn do černého, dlouhého oděvu, jaký nosí pravoslavní kněží. Černé husté vousy na jeho bradě, řetěz s křížem na krku.. Jak jsem pochopil, nechal se znáborovat a vstoupil do řad pravoslavných kněží-tedy do řad abonentů na kněží. Jezdí po všech kostelech zdejšího kraje, učí se od opravdických kněží kázání ale i obřadům, které toto povolání přináší. Domů nosí mzdu a všem se žije lépe.
Za týden jsem přijel do Spirosova vesnického kafenia znovu. Dal jsem si pivo a začal konverzaci s majitelem : „Tak co? Jak se maji mladí a co Otec ?“.
Kafenista jen pokrčil rameny : „ Ale dobrý, Mário je naše sluníčko, Eleni teď přes sezonu uklízí v jedné vile a Otec ?! Nedělá už vůbec nic. Celé dny jen sedí doma, jí nebo spí. Občas zajede do nějakého kostela kde se učí od jiného církevním obřadům. Nikdy nepochopím jak se může stát farářem. Za chvíli přijede i s Máriem však uvidíš “.
Za 5 minut zavrčela škodovka s řeckou SPZ před kafeniem. Bouchly dveře a Otec Dimitris se vysoukal ven z vozu. Vyndal i okatého synka a otočil se k tchánovi : „ Hrnce jsou kde ?“, povídá bez pozdravu. „Dole v kuchyni“, povídá Spiros.
„Tak mi je přines“, odvětil a ztěžka si přisedl k mému stolu. Chvíli jsme si povídali o běžných věcech, on vyprávěl kolik kostelů už navštívil a že už brzy bude „hotový“ a bude ordinovat sám. Mário pobíhal mezi stolky a hrál si s plastovým nákladním autem velikostí přiměřené jeho věku.
V tom doprostřed našeho stolku přistál velký, okřídlený, krásný, nemotorný brouk. Dimitrisovi se zozzářily oči a přivolal synka. Čapnul brouka do ruky, vzal párátko a píchl je do brouka tak, aby jej nezabil, ale aby v něm drželo a následně ho pustil. Brouk se pokusil vznést, ale se zátěží a zraněním mu to nešlo. Jen při zemi za velkého úsilí, táhnouc za sebou dřívko. Dimitris i jeho synek se smáli až se za břicho popadali. Vstal jsem a brouka zašlápl.
„Co děláš, kazíš nám zábavu“, ohradil se chlap oděný v černé, kněžské roucho. V tom přišel Spiros s dvěma velkými kastroly v průsvitné tašce. Totiž Spirosova žena mladým každý den posílá oběd.. Dimitris je vzal bez poděkování, naložil i se synkem do auta, řekl: „ Ja sas“ /ahojte/, a odejel do 200 metrů vzdáleného domova.
Tak tohle hovado bude farářem pomyslel jsem si, zaplatil a odejel. Po cestě domů jsem o celé události přemýšlel a vzpomněl jak jsem v Čechách prosil, aby mi syny pokřtili. Jaké obštrukce a ponížení. Jak jsem musel pomalu projít výběrovým řízením a stejně zaplatit poplatek. Aby moji synové byli chráněni pomyslými božími křídly. Které nyní bude zprostředkovávat i takové hovado jako je Dimitris..!
P.S. Bohužel to svědčí o kultuře menšiny lídí, kteří se snaží kázat vodu a přitom pít víno-v tomto případě se polévat kořalkou.. ! /dál nemá cenu to rozvádět/
