Je to už 30 let..Byl jsem mladý a krásný kluk. Motorka byla součástí mého já a holky lítaly vzduchem..Až na mě došlo. A pak rodina potřebovala auto. Jenomže mě motorka vždycky chyběla..
No a protože člověk stárne, synové odrostli a v šedesáti bych už si na ní možná netroufl, nastudoval jsem všechno možné a vybral velké enduro Aprilia Pegaso 650 i.e. z roku 2002. Červeno stříbrná, okufrovaná, krásná Italka, s motorem rotax-osvědčený jednoválec, který se používal i do BMW endur a vládních doprovodných strojů. Protože jsem neměl při koupi moc času a nebylo zrovna motorkové počasí /březen/, projel jsem jí jen asi 10km, ukecal slevu na přední gumu a že prodejce udělá pár úprav a běžný servis. Plácli jsme si s tím, že přijedu za měsíc, nasednu a pojedu do Řecka. Vykulený prodejce trochu kroutil hlavou, ale souhlasil.
Doma fofr, vlastně jsem se nezastavil. Spousta povinností a práce. A tak jak se blížil datum odjezdu, nervozita stoupala. Přece jen, naposledy jsem seděl na motorce před čtvrt stoletím. Nepočítám 14 dní na skůtru před vánocemi v Indonézii..
Přečetl jsem si pár rad a cestopisů od kolegů motorkářů, a šel nakupovat. Bundu, kalhoty, boty, ledvinový pás, rukavice, nepromoky /moto pláštěnka/ na sebe i motorku, olej na řetěz, duše, svíčku... Zjistil jsem, že se doba hodně změnila a mít motorku je vlastně děsně drahý koníček. Takže jsem se vybavil, připravil na všechno možný, prostudoval co se dalo a den D se přiblížil...
Nacpal jsem všechno do 2 kufrů na bocích Italky a proviant do třetího kufru za místem spolujezdce, navlíkl se poprvé do nových motorkářských „cajků“, ze kterých bylo nutno otrhat cedulky, pokřižoval a kousek od Litomyšle, za mávání předchozího majitele, vyrazil. Bylo 30.4. , 8 stupňů, 8.30h, trochu pod mrakem. Natankoval jsem plnou u první benziny a "valil" směr Brno. Jak jsem správně tušil a chtěl, vyplatil se mi turistický, delší štítek motorky, který výborně chrání tělo před studeným větrem. Po 20ti km jsem si na Italku zvykl a pomalu zrychloval. V Brně jsem ocenil, že mám enduro. Rozkopaná silnice a šňůra stojících aut asi 5 km dlouhá...příkop, a tradá...Ani jsem se nenadál a byl jsem na hranicích. Doplnil benzin, dal kafčo a "tahal" dál. Cesta byla rozplánovaná na 2 dny, kdyby počasí nevyšlo. Cesta do Benátek přes Vídeň a v Benátkách trajekt do řecké Igumenici a pak po ose na „náš“ ostrov. Motorka šlapala jak hodinky. Počasí celkem vyšlo, nepršelo, Vídeň jsem projel jako nikdy. Jen na dálnici jsem zjistil, že díky kufrům, se mnou cloumá boční vítr při předjíždění velkých aut. Jel jsem 110-120 km/h, což je na tenhle motor optimální. Stačil se dívat po krajině a zdravit ostatní motorkáře. V Rakousku jsem někdy kolem 14 h zajel na parkoviště, najedl se a na chvíli lehnul do trávy. Udělalo se krásně. Vypil kolu a mazal dál. Kochal jsem se krajinou, cítil sílu červeného oře a díval na blížící se Alpy.
A jak jsem se tak kochal, tak se to stalo...u 86 hlásiče za Vídní, Italka zakuckala a dost.. Za chvíli mi to bylo jasný: „vole, tohle není auto s 60ti litrovou nádrží“ blesklo mi hlavou....ale vyvedlo mě z míry, že se nerozsvítila kontrolka paliva. Po telefonu z hlásiče přijel maník, nalil 10 litrů benzínu, pochválil mi stroj a pak přišlo k placení. Do PC v autě naťukal spz, údaje z pasu a zmáčkl enter. Podal mi účtenku na 100 euro...myslel jsem, že ten papír sežeru.. Po dalších třech km byla benzina !
Už jsem toho měl celkem plné zuby, na tachometru 550 ujetých km a chtěl jsem do sprchy. Dát si studené pivo. Penzion jsem našel bez problémů. Zaparkoval pod oknem svého pokoje, dal na fešandu igelitovou garáž, kdyby pršelo a šel bydlet. Večer přišla sms od Adonise z Řecka, že už druhý den probíhá stávka a že trajekt pojede o den později. Dal jsem si trochu piva z místní Billy a usnul u telky. Ráno po dobré snídani jsem mrknul do mapy a udělal plán. Mám den čas, někde v Itálii přespím a podívám po kraji. Alpy, ale musím přejet. Začalo se kazit počasí a vypadalo, že bude pršet - a to jsem vůbec nepotřeboval. Bylo chladněji, vrcholky hor ještě pod sněhem. Nádherná krajina, malebná údolí, koryta řek i tyrkysově modrá voda stříkající ze skal. Takhle to z auta nikdy vidět nebylo.
Konečně jsem Alpy projel, sjel dolu z hor. Oteplilo se, sluníčko začalo hřát. Malé městečko, nad ním zámek. Hned jsem se ubytoval. Krásné místo. Dal sprchu, italské kapučíno a šel pěšky na zámek.
Druhý den ráno po snídani mě čekalo ještě bezproblémových 200km do Benátek. Jen 3km před vjezdem do přístavu běs a hrůza. Totálně neprůjezdné. Kamiony , osobáky. Asi jak nejezdily trajekty. Ocenil jsem motorku a prokličkoval až ke kancelářím s lodními lístky. Se mnou se nalodilo i 22 motorkářů z Rakouska a SRN. Jeli na sraz do Řecka. Měli nové motorky, samé obrovské cesťáky, parníky silnic. Ale jednoznačně jsem byl nejmladší. Nalodili nás až jako poslední, loď nacpaná do posledního místečka. Pak jsem u večeře potkal 2 české řidiče kamionů. Fajn kluci. Od nich vím, že půlka kamionů musela zústat v Benátkách. Nevešly se. Výjezd z Benátek, Grand kanál - hodinový super zážitek.
Trajekt jede 24 hodin. Na lodi se toho moc dělat nedá. 12 hodin popíjíš a diskutuješ a 12 hodin odpočíváš /střízlivíš/. Kolem poledne druhého dne jsme se vylodili v řecké Igumenici. Rozloučil jsem se s ostatníma "střízlivýma" motorkářema a vyrazil na posledních 120km. Na ostrov a místo, kde lišky a jezevci /a to doslova/ dávají dobrou noc. Sotva jsem zaparkoval motorku, uvítala mě naše řecká, čtyřbarevná kočka Poppy. Porodila 4 krásná koťata ve špatně zavřené Vitaře..
Vybalil jsem věci z motorky a vychutnával studenou Plzeň na útesu nad mořem se šťastným pocitem z uskutečněného snu. Celkem výživných 1100km. Příjemně unavenému mi došlo, že jsem se na ten krátký čas úplně oprostil veškerého jiného dění.
Skoro jako když vylezete na vrchol kouřící, činné sopky, ale o tom zas jindy...
