O co šlo? Protože řecké úřady nemají peníze, vymýšlejí různé finty a levárny jak je vytáhnout z kapes cizinců, kteří zde vlastní nemovitost, či pozemek. Je to jednoduché. Koncem srpna jsme dostali účet za vodu. Se splatností DO 29. září 2012. Podivné na tom všem je už to, že celá věc se dá platit JEN osobně na místním 10 km vzdálenném úřadě a hotově. Převody či jiné praktiky používané v normálních vyspělých civilizacích zde nejsou možné. To samé s účtem za elektřinu atd. Musíte se osobně dostavit do oficiální kanceláře a „na prkno“ vysázet požadovaný obnos. V případě platby za elektriku /revma/ je to 40km do města a 40km zpět !
Ale zpět k účtu za vodu a obecní úřad / Dimarchio/. Dostavili jsme se 18. 9. v 10 hodin. Dvě příjemé paní nám s úsměvem řekli, že vodu zaplatit nemůžeme, protože ještě nejsme v počítači a že se máme dostavit v den splatnosti. Už mi bylo divné, že za celou dobu nestačili data zpracovat Řekl jsem, že to máme daleko a že odjíždíme domů do Čech. Milá paní se usmála a pravila / ve volném překladu/ : „ Ano s tím mají problém všichni cizinci, kteří po prázdninách odjíždí domů. A protože převodem platit nelze, nezbývá, než zaplatit až příští rok s příslušnou pokutou za dobu z prodlení. Tak jako všichni “.
„ Počkejte “, povídám, " přišli jsme zaplatit, odjíždíme do Čech a nechceme žádné problémy. Nechceme platit pokutu. Přece existuje nějaká možnost “
„ Neexistuje “, odvětila usměvavá paní a pokračovala: „ Každý započatý měsíc procenta z dlužné částky a každý další měsíc dlužná částka+procenta +další pokuta“.
Moje klidná povaha dostávala povážlivé trhliny a já začal nevědomky zvyšovat hlas. Paní za „ponkem“ to viditelně nevyvedlo z míry. Asi je na podobné jednání zvyklá. Slušně mi odvětila, že dělá jen svou práci a za problémy, které působí jiní nemůže. Měla pravdu. Stačil jsem jen říct, že jsem takový bordel ješte neviděl a už jsem byl venku.. Prát se na úřední půdě nemá smysl a tak jsem svůj vztek tišil čerstvým výborným gyrosem od kamaráda 100 metrů od Dimarchia.
„Nic si z toho nedělej“, povídá, když jsem mu popsal situaci a jednání na úřadě. „Nejsi první ani poslední cizinec co se s nima pohádá, protože se cítí okradený. A nic s tím neuděláš !“
Měl pravdu. A tak jsme si dali medikament v podobě pořádného panáka místní domácí pálenky ve zdejším kraji zvanou tzipuro.
A protože jsem měl vztek veliký a při pomyšlení na českou prohibici, jsme léčbu několikráte opakovali.
Musím dodat, že úspěšně, s pozitivními výsledky. Alespoň co se vzteku týče určitě..
