Léto jako malované

 Letní povídka pro VÍKEND MF DNES.  Sedím na terase dřevěné chaty nad útesem, koukám na krásně čisté, tyrkysově zbarvené Ionské moře a na vzdálený, malý ostrov Arkudi. Hlavou mi letí sled událostí posledního týdne. Léto 2013. Čtyři čerstvá, krásná, řecká, rošťácká a hrozně mazlivá koťata mi dělají společnost a perou se o moje značkové „žabky“.

Všechno začalo tím, když jsem svoji krásnou, nohatou přítelkyni Evu odvezl na řecké letiště a zústal na týden na ostrově sám. Nebylo to poprvé a většinou sedm dní uteče jako voda, ne tak letos. Totiž celé léto se společně staráme o provoz rekreačního areálu na krásném řeckém ostrově.

Při cestě zpět jsem jsem se zastavil na nákup v supermarketu s dlouhým seznamem věcí, kterým mě moje partnerka vybavila. Vždy se těším až z něj vypadnu, protože „cestování“ mezi přeplněnými regály zboží a nezvyklá koncentrace prázdninových turistů uvnitř mě nedělá šťastným. Už jsem měl skoro všechno a četl poslední údaje „životopisu“ stojíce uprostřed uličky mezi regály, když se země lehce otřásla – a láhve kvalitního destilátu a vína z regálu přede mnou se daly do pohybu. Instinktivně jsem je začal chytat, ale padalo jich moc, takže mi nakonec vypadly i ty 3, které jsem zachytil.

No hrůza se podívat ! Na deset lahví hapalo a obsah vytvořil solidní jezero. Vůně i barvy moků se mísily. Zařval jsem jen: „Gamoto“ /česky doprd.../, nic víc jsem nestihl.

Uprostřed té spouště jsem stál já, vyklepaný jak startka. Od kolen dolu zaneřáděný od alkoholické tsunami. Navíc střepy odletující z rozbitých lahví mi způsobily drobné oděrky, které po nečekané dezinfekci pěkně pálily. Pochopitelně rázem jsem byl středem pozornosti a každý chtěl vidět idiota co způsobil takovou škodu..

NAŠTĚSTÍ byla 5 metrů ode mne prodavačka, která něco doplňovala do regálů a viděla, že jsem se ničeho ani nedotkl a láhve začaly padat sami. Nikdo se ani nepokusil mi něco dávat za vinu, ale i tak jsem okamžitě zamířil ke kase a hleděl se rychle vytratit.

Solidní adrenalin, říkal jsem si v duchu a neomylně vedl auto k našemu Ráji.

Druhý den brzy ráno jsem jako vždy zkontroloval hodnoty PH v bazénech, upravil kvalitu vody a na mé krásné červené enduro motorce odjel na trh koupit ryby. Totiž součástí našich služeb je i možnost přípravy ryb na grilu o kterou mne naši hosté požádali. Nakoupil jsem 8 čerstvých ryb ve zdejší zemi zvané tzipura /mořský okoun/ a vrátil se zpět, abych mohl co nejdříve otevřít náš bar nad útesem.

Hned při příjezdu mě uvítali lamentující turisté, že železná šestimetrová brána našeho Edenu nejde otevřít a brankou auto neprojede. Ke vší spokojenosti jsem odemkl a otevřel, tedy mechanicky a ryby uložil do lednice. Vybavil se potřebným nářadím a šel opravovat. Záhy mi bylo jasné, že je to jen pojistka, kterou nebyl problém vyměnit a vše fungovalo jako dřív.

Připravil jsem gril, řecký salát pro 8 osob, rýži, hranolky.. V 19 hodin jsem krom jiné práce měl vše hotovo a grilování může začít. A hosté přišli.

Že už vás nemůže nic překvapit? Nenechte se mýlit. Můžete znát výborně anglicky, procestovat celý svět, ale pak vás dostane malej „ruskej Američan“, který po vás chce něco tak samozřejmého jako je koupelna.

Ale abych nepředbíhal. On se jmenuje Jevgenij, ale nechává si říkat „Jůdžin“, ona Olga, pořád stejně. Jejich krásný desetiletý syn se jim narodil už za jejich patnáctiletého působení v USA. Protože je jedináček a rodiče jej určitě zahrnovali bezměrnou láskou, kluk se celkem „vyzná“.

Chová se jak dospělý, tedy svou rozhodnou „nadřazeností“ a tím, že jeho otec vše platí.

„Kolu mi napiš na účet“ , pravil, když vstoupil poprvé do našeho malého barového sanatoria.

„Máte to tu pěkný“, povídal a už se hnal tam, kde nikdo nemá co hledat.

„Tam nechoď, to je naše soukromí, tam nemáš co dělat, jdi za pult“, řekl jsem mu slušně a pomalu. Už tehdy se mi zdála jeho americká angličtina velmi divná, zkrátka jsem mu nerozumněl a tak jsem se při každé jeho druhé větě omlouval.. Pro mě to bylo jak pro Pražáka Brňák v plném „slengu“. Kluk a jeho rodiče první den spokojeni odešli do hajan po té co jsme si vzájemně popřáli dobrou noc.

Dnes přišli přišli znovu. Prošli kolem mě po schodech k moři s udicí s tím, že zkusí štěstí a třeba bude na gril ryb víc. Ostatně můj gril měří metr a půl.. Jejich klučina se ke mně vrátil a pravil : „Připrav mi jednu kolu a napiš to na účet, jdeme lovit večeři, rybu nám pak uděláš na grilu, zatím ahoj“. Usmál jsem se a popřál hodně štěstí..já tu s udicí 7 let nic „nečap“, ale proč ne.

20 minut máchali červy ve slané vodě a nic. Po chvíli přiběhl klučina za mnou po schodech nahoru do baru. Vyvalené oči, upocený a povídá doslovně: „Where is bathroom?“ – tedy „Kde je koupelna?“.

Myslel jsem, že si chce umýt ruce od návnady, kterou napichovali na háček udice. A tak jsem ukázal na velkou otevřenou amfóru nad níž se nachází krásný, mosazný vodovodní kohoutek. Vedle amfory na přírodním kameni tvaru dlaně, jsem mu ukázal mýdlo. Budiž řečeno, že amfora se nachází uprostřed našeho skromného baru, právě proto, aby si kdykoli, kdokoli mohl omýt ruce. Kluk na mě pohlédl a povídá: „ Nic lepšího tu nemáš?“.

Pomyslil jsem si, co by ještě malej, rozmazlenej „Jůdžín“ nechtěl a odvětil : „ Ne, mě se to zdá být dobrý“.

Kluk se rozhlédl po okolních stolech i hostech, pokrčil rameny, stáhnul nové, krásné koupací „kraťasy“ australské značky a zasedl na otevřenou amforu.

Všechno ztichlo a já pochopil, že je něco špatně. Jemně jsem zvedl hlas : „ Stop! Your bathroom is here !“ /Tedy: „ Zastav, koupelnu máš támhle“/. V té chvíli jsem byl asi víc zpocený než ten malý  kluk..

Nicméně vše dobře dopadlo, stihnul to. Dokonce, když odcházel stačil mi vynadat, že ani nevím, kde máme koupelnu – tedy záchod.

Teprve potom jsem zjistil, že v USA, byť se mluví anglicky, se za WC či toilet považuje bathroom.

 Lepší vědět to dřív, než sám být v podobné situaci, že ?!

Nutno dodat, že ryby se mi povedly a všichni včetně mě byli spokojeni.

Další den asi v poledne přišli jiní dočasní obyvatelé našeho resortu. „Nejde internet a DVD přehrávač u nás ve vile“, pochlubili se problémem. „Ano, hned co vyčistím bazén, jdu se na to podívat“, řekl jsem „radostně“. Ještě než jsem dokončil čištění bazénu, přišli obyvatelé jiné vily opět s tím, že nefunguje DVD přehrávač.

To je zdejší řecká specialita. Napětí v síti velmi kolísá a vlivem změn napětí elektronické věci včetně ledniček, praček,myček, televizí, rádií i mikrovlných trub „odchází“.

Zjistil jsem celkem 2 spálené DVD, jeden wifi router a později i hifi věž v baru. Odpoledne jsem trávil nakupováním věcí nových ve 40 km vzdáleném centrálním městě ostrova. Popisovat kolik jsem musel navštívit obchodů, než jsem sehnal wifi router by bylo pro čtenáře unavující a těžko uvěřitelné.. Večer už vše fungovalo a já upachtěný obsluhoval v baru až do ranních hodin.

Brzy ráno po kontrole bazénů, přišel čas vyvézt odpadky shromážděné do připravených popelnic u každé vily. Protože náš rezort se nachází uprostřed divočiny, odpad odvážím do kontejnerů první vesnice, která je 3 km vzdálená. Tato práce mi vůbec nevadí, protože s odvozem odpadu je spojená návštěva prastarého místního kafenia, kde si při cestě zpět dávám pivo a popovídám s místními starousedlíky. Dozvím se co je nového, kolik kdo sklidil rajčat, okurek, kolik má kdo nových jehňat, kůzlat, komu se nepovedlo víno, kdo pálí tziputo /místní rakije/, kolik kdo ulovil ryb atd. Mám to tam moc rád a někdy se naše „důležité debaty“ protáhnou i na několik hodin. Vždy jsem nejmladším účastníkem debat, třebaže se mi padesátka neúprosně blíží.

Ten den byl v kafeniu, které provozuje sedmdesátiletý Spiros Faturo i Spiros Faturo z vedlejší vsi. Je mu 68 let a učil mě dělat pergoly, práci s kamenem i ořezávat olivy. Jsme kamarádi a nemáme před sebou tajnosti. Tak nějak jsme se adoptovali. Jenže tenhle den byl zkroušený a nebylo mu do řeči.

„Co se děje Spiro“, povídám „zlobí tě žena?“ . „Jo, tos trefil, ale jiná než si myslíš“, povídá pomalu a rozvážně. „Víš, asi jsem se zamiloval. Je skvělá, krásná, voňavá a řeknu to jen tobě. No, chápeš, odjel jsem "jako“ za prací a byli jsme spolu. Jenže "ten dole“ a ukazuje si do rozkroku „ nějak nefunguje. Prostě jsem selhal. Mám z toho trauma a bojím se, že se to nepovede ani příště“ , říká zkroušeně.

Něco mě napadlo. Totiž, když jsme byli na podzim v Egyptě, všude tam nabízeli známé, značkové modré pilule, podporující erekci. Ne, že bych je potřeboval, ale byly za tak směšný peníz, že jsem si krabičku koupil, protože vím, že v Čechách není volně prodejná a jednou by se mohly hodit. A protože jsou věci, které vozím stále v mém cestovatelském, pohotovostním zavazadle, zařadil jsem krabičku mezi ně.

„Spiro víš co, něco ti dám, ale musíš to užívat s rozumem a málo. Už nejsi nejmladší a mohlo by to s tebou praštit “. A popsal jsem mu užívání i možné negativní účinky. „Až budeš mít cestu okolo, zastav se na pivo, 2 tablety ti dám na zkoušku, uvidíš, jak to funguje a budete oba spokojeni“, ukončil jsem debatu, sedl do auta s popelnicema a odjel.

Druhý den ráno Spiros klepe na dveře : „ Ahoj, jak se máš, přivezl jsem ti rajčata, melouny, cibuli, brambory, sýr, tzipuro a víno. Myslíš, že „to“ bude fungovat?“ , povídá celý nažhavený.

„Jasně, ale nepřežeň to, musíš si vzít jen kousínek, pak 20 minut počkat a všechno bude v pohodě“ starostlivě jsem mu několikráte opakoval, když jsem mu modré „bobule“ předával.

Pak jsem šel po své práci jako každý den. Všední i sváteční. Hosté si řekli o ryby, ale mě došlo dřevěné uhlí a tak jsem sedl do auta, abych vše uvezl. Jenže auto po otočení klíčku-nic. Baterie v pořádku, všechno ok, ale startér v háji. Zavolal jsem přes asistenční službu v ČR o pomoc a odpoledne Vitaře, vezoucí se na odtahovce, zamával. Pro ryby i uhlí jsem musel na motorce.

Další večer grilování ryb se povedl i přes technické problémy našeho vozu. Zajímaví rumunští movití klienti. Tři dvojice v jedné vile. Doktor práv s chotí, doktor práv s přítelkyní a všeobecný lékař s chotí. Nové vozy Jaguar, VW Passat a Opel Insigna. Před večeří i po všichni hojně užívali zejména alkoholické nápoje mnou podávané. Bylo vidět, že mají nejen trénink, ale že jim i chutná. Kolikrát ani nechápu co se do těla ženy vejde. Natož co vypili všichni doktoři. Skončili velmi spokojeni kolem 1hodiny ranní. Doprovodil jsem je do vily, uklidil bar a šel spát. Sotva jsem „zabral“ probudil mě hrozný řev a cinkot rozbitého skla. Pomyslel jsem si něco o ožralých hovadech, kteří nevědí kdy mají dost, otočil v posteli na druhou stranu a chtěl pokračovat ve spánku. Neuběhly 3 minuty od mého nedobrovolného procitnutí a slyším bušení na dveře a zoufalý hlas lékaře : „Karle prosím honem pojď se mnou nahoru, můj kamarád šlápnul na škorpiona a ten ho zranil, nevíme co máme dělat“. „Šmarjá to mi ještě chybělo“, pomyslel jsem si, natáhl koupací kraťasy, vzal velkou baterku a vyrazil ke zraněnému.

„Sakra doktore, to se ptáš mě co mám dělat?“, říkal jsem mu po cestě. „Co jste vyváděli?“

„No, sázeli jsme se kdo udělá lepší skok do bazénu a holky to bodovali. ON chtěl skočit s rozběhem ze zahrady. Já vím, že jsi nám říkal tam nechodit, ale stalo se. Já vůbec nevím jak mu mám pomoci, hrozně ho to bolí a vím, že může umřít“ povídá vyplašeně po cestě. Nejsem doktor, ale vím, že v takových situacích je důležité zachovat rozvahu a klid i když je to těžké, když 6 lidí kolem povykuje. „Všichni se uklidněte už jsem tady, tak co se stalo“, povídám a děsím se odpovědi.

Jeden přes druhého popisuje situaci, alkoholem zmožené ženské hystericky ječí a ukazují na sklenici, do které chytili jejich protějšky škorpiona.

„Dejte to sem“, povídám a zjišťuji, že rušivý element mého zaslouženého spánku je malý, bílý škorpion, velký asi jako dno láhve od piva. Setkal jsem s celou situací poprvé a vůbec se ve škorpionech nevyznám, ale protože vím, že je důležité všechny uklidnit, klidně a sebevědomě říkám: „Máte kliku, kdyby byl černý a velký byl by to problém, tohle je sice bolestivé, ale bude v pořádku“. Lékař práv se, když mě uslyšel, uklidnil stejně jako všichni ostatní a poručil své partnerce, aby mu nalila pořádnou sklenici whisky.

„Tak dost, v žádném případě nic co by rozproudilo krevní oběh, ocet na ránu a rychle ho odvezte pro jistotu k doktorovi. Je to jen 7 km a pracuje 24 hodin denně. A jedem jedem, všichni ostatní spát“, velitelsky jsem diktoval podmínky jeho uzdravení. Nejstřízlivější sedl do Jaguara a odfrčel po té co jsme zraněného nasoukali na zadní sedala. Ostatní poslušně zhasli a šli do hajan.

Zvědavě jsem asi 10 minut po té otevřel v posteli webové stránky kde jsem se dočetl, že onen malý, bílý netvor je ten nejjedovatější mezi svým druhem a nemohl usnout s tím co bude ráno..

Ráno mi všichni dočasní, zúčastnění obyvatélé našeho Edenu přišli poděkovat a omluvit se. Večer postiženého přivezli zdravého a opět opilého. Znatelně se mi ulevilo.

Další den ráno, kdy jim dovolená skončila se se mnou všichni láskyplně loučili a škorpiona si vezli jako ten nejhodnotnější suvenýr ze všech jejich dovolených. Bude zalit do průsvitné hmoty a sloužit jako těžítko v advokátní kanceláři.

Opravenou Suzuki Vitaru jsem si přivezl zase domů. 120 Euro se mi zdálo přiměřené.

Zase sem jel s odpadem, zastavil se na pivo a potkal Spirose „modrotabletistu“. Měl úsměv od ucha k uchu a jen jsem vstoupil do dveří hned se ke mně hnal. „Kamaráde funguje to! Je to špička, kolik jich ještě máš? Jsem šťastný a přivezu ti co budeš chtít. Chceš jehně? Nebo kůzle? Vajíčka máš?“

Byl jsem rád, když jsem odejel. Tzipurová smršť mě jen lehce „štrejchla“

A zítra přijede Eva a první co bude řekne : „To sis to tu pěkně beze mě užil, že?!“