Eliška si v Řecku odskočil na mrousk a Holanďan mu ufikl koule

  Teprve až tady v Řecku, úplně sám v krásném nově dokončeném, kamenném domě na břehu Jónského moře, jsem si uvědomil, co pro mě ta chlupatá, na řecké poměry abnormálně velká, řecká kočka znamená. Myslím našeho řeckého, česky rozumějícího kocoura Elišku.

       Měli jsme ho od malinkata a ke svému jménu přišel ještě jako dvoutýdenní  koťátko. Brzy se zjistilo, že Eliška je kocour, ale to už naše řecká kráska rozumněla česky a na svoje holčiči jméno slyšela..Zažili jsme společně s mojí partnerkou Evou a naším kocourem Eliškou spousty neuvěřitelných příhod. Kocour se naučil věci, které ani pes nedělá. Miluje drbání proti srsti, nebo na bříšku. Pokud něco provede a on ví, že je malér, nezdrhne, ale praští s sebou na záda a dělá jakoby nic. Pokud přesto dostane novinami nebo jen vynadáno, urazí se. A třeba i 2 hodiny neslyší na svoje jméno..

      V únoru začíná "kočičí mrousk". Nevím jak se tomu říká odborně, ale vypadá to tak, že kocour zmizí, na 3-4 dny. Vrátí se otrhaný a vyhladovělý, jak po oslavě padesátin. Vykrmený a ošetřený zase zmizí..až jsou všechny kočičí holky v okolí těhotné, přijde a pokračuje v lenošení. Jenže tentokráte se Eliška nevrátil. Ani po týdnu, ani po dvou. Protože dnes ráno zase pršelo a je sobota, řekli jsme si s Evou, že pojedeme Elišku hledat. Protože je ještě pořád zimní období, v okolí jsou všechny vily opuštěné a zazimované. Takže jsme jeli a když jsme někoho potkali, ptali se po Velkém kocourovi s červeným obojkem. Až jsme dojeli k obydlené, ale nedokončené obrovské vile nad mořem, z druhé strany cípu ostrova. Lilo jak z konve a tak říkám, Evě, že počkám v autě, ať se jde zeptat. A slyším: " dobrý den, jsme z druhé strany kopce, jsme Češi, hledáme našeho kocoura Elišku-jéééé! Eliško!! miláčku!! Je tadyyyy!!!

     Majitel byl Holanďan našich let. Zvířátkodoktor, jeho přítelkyně také. Byl hrozně příjemný, špinavý od barvy. Překvapený reakcí Elišky, který skočil do náručí Evy a pak do mojí. Bylo vidět, že k sobě patříme. Při kávě uvnitř vili jsme si vše vyjasnili. Nejdřív nám Dr."Holanďan" pojmenoval skupinu řeckých pracantů, místo kterých natíral, všemi neslušnými jmény. "Mělo to být hotové už před 14-ti dny, slibovali na 100% až jsem se styděl je podezdřívat podle zkušenností okolních budovatelů-cizinců. Tak to natírám sám..všichni jsou stejní...jen slibují, dušují se a ho.... No a jsme tu úplně sami v tý divočině, jezdíme, asi jako Vy jednou za týden, za dva, nakoupit. Jednoho dne mňoukání, krásnej kocour a hned dovnitř a na klín a chtěl hladit..masíčko, mlíčko, pak pelíšek u krbu, pak si zvykl na koženou sedačku u paničky...je čistotný, hrozně hodný, miluje vodu, česání..jen pořád všechno v domě "značkoval". Tak jsem ho vykastroval, aby mohl s námi žít v domě." Nasucho jsem polkl a podíval se na Evu, jak se mazlí s naším Eunuchem. Doktor byl celkem mimo, nevěděl jestli si Eldu odvezem. Nechtěl o něj přijít. Bylo to jednoduché. Za týden na měsíc odjíždíme domů. Eliška je viditelně spokojený a šťastný..takže až se vrátíme, budeme ho jezdit navštěvovat. Ale v létě se určitě vrátí, vždyť ho vloni mazlilo skoro 20 krásných bikram-jogínek z Prahy..

     Jen jedno mi vrtá hlavou. Tady v Řecku si odskočit na mrousk není žádná legrace a hlavně bacha na Holanďany..