Ani tváří v tvář smrti si nejsme rovni

Mám rád lidi a dění kolem nich. Poznal jsem jich ve své profesi tisíce. Pocházím z bývalého okresního města jižních Čech. Moje paměť nesahá tak daleko jako prezidentova, ale jsou osoby, které si zaslouží, aby se o nich mluvilo. I když nejezdili s tankem a nenastavovali život ve světových válkách. Jsou lidé, kteří si zaslouží ocenění a úctu mnohem dřív než jim bude 90 let. Člověk o kterém píšu je dětský chirurg. Zachránil a díky němu může žít mnoho dětí a osob normálním životem s problémy obyčejného člověka.

Sám na tom právě není nejlépe. Smrtelná nemoc si nevybírá. Ale nikdo mu neděkuje a jen málokdo si uvědomuje, že i doktor je jen člověk. Bytost z masa a kostí. Stejně zranitelná a chatrná jako všichni ostatní.

A lidé, o jejichž zdraví pečují, si to mnohdy neuvědomují.

Nejsem lékař, jsem občasný pacient. Jsem a cítím se naprosto zdráv, ale vzhledem k svému věku, čas od času vyhledám jejich pomoc. Bereme to jako samozřejmost, předplacenou službu. Ne. Čekáme, že nám pomůžou, zachrání naše příbuzné, kamarády, děti..

Bereme to jako samozřejmost!-a když onemocní doktor?! Ví to jeho pacienti, ti kterým zachránil život?

Neví.

A tak ti Vítku za všechny ty lidi, děti, kterým jsi kdy pomohl a umožnil jim žít, chci veřejně poděkovat a pozdravit.

Chlape, díky za to, jaký jsi a co jsi dělal. Bojuj a nevzdávej se!

Do Edenu daleko a z něj upřímně Karel a Eva.