,,Táto ty jsi s...ě!" aneb ,,Mami dík za ty výchovný lekce."

Tak vám takhle ráno čekám na vlak. A tu se stal příběh, který mi připoměl článek, jenž nedávno zveřejnil devatenáctiletý bloger na těchto stránkách. Pojednával o tom, zda není někdy lepší dát dítěti pár na zadek, než mu hodinku domlouvat. Navečer kdy se vracím domů, jsem byl účasten podobnému výjevu a ten mě vyprovokoval k napsání těchto řádků.  

 Příběh první:

Pět minut před příjezdem mého spoje, vjíždí do stanice lokálka z opačného směru. Přiváží především dítka školou povinná. Vystupuje i tatínek s dcerkou, která dle mého úsudku navštěvuje první, maximálně druhou třídu. Hned vedle nádraží, kde pokuřujíc vyčkávám na svůj „expres“, se odehraje tento výjev.

 Dcera (rozkazovačným způsobem): „Tati vem mi tašku!“

Otec: „Tak dej a pojď, spěcháme.“

Dcerka nedbá a začíná se klouzat po namrzlé cestě.

Otec (mile): „Nedělej blbinky a pojď, nebo zas přijdem pozdě.“

Holčina vyplazuje jazyk a prská směrem k tátovi.

Otec (mírně zvýší hlas): „Nedělej to s tím jazykem a mazej!“

Dcera (velmi nahlas): „To řeknu mámě, že na mě řveš!!“

Otec: „Klidně řekni, ale teď pohni,nebo se rozčílím.“

Dcera (zaječí na celé okolí): „Ty nejsi táta ty jsi svině!!!!“

Otec (skoro prosebně): „Nedělej ostudu a prosím tě pospěš.“

 Naštěstí přijíždí vlak a já nemusím být svědkem toho co ještě zřejmě bude následovat.

 Navečer navštěvujeme místní supermarket a tady začíná příběh druhý:

Potkáváme zde maminku, která tlačíc tak zpoloviny naplněný nákupní košík, se snaží přesvědčit svého asi tak pětiletého synka, aby ji nedával do vozíku vše na co dosáhne. Ten však místo aby poslechl, se zkácí na podlahu a řve na celý market: „Já to chci a chci a chci!!“ Maminka skoro omluvným tónem svoluje, ať si tedy něco vybere, ale jen jednu věc. Mladý pán se zvedá. S rozmyslem přistupuje k regálu. Chvíli dumá, pak bere do rukou sklenici s třešňovým kompotem. Ozve se zaječení: „Já ale chci všechno!!“ A sklenice letí směrem k mamince, kde se jen kousek od ní s třeskem rozbíjí. Snažím se rychle zmizet, neb na toto nemám nervy.Z dálky už jen zaslechnu, jak se maminka omlouvá personálu, že prý to Jindříškovi nešťastně upadlo.

 Jako dítě jsem pár výprasků schytal. Dnes si říkám, že to za ty lumpárničky bylo i málo. Ale hlavně nemám pocit, že by se na mě těch pár přez zadek nějak negativně podepsalo. Spíš naopak, jelikož jsem si rychle uvědomil, že to co jsem provedl asi byla chyba.

 O těchto dvou malých dětech si upřimně myslím, že jednou z nich vyrostou pubertální „spratci“, ničeho a nikoho si nevážící. A až jednou budou muset opustit, všezařídící a vše omlouvající, maminčinu sukni, dostanou pořádnou ránu přes nos. Ke svému velkému překvapení totiž zjistí skutečnost, že svět se nebude točit tak jak oni písknou. Překvapení to bude kruté. Překvapení které jim už od jejich prvních krůčků chystají jejich milující rodiče.

 Prostě mým názorem je a zůstane: Někdy je jedna přes prdel víc než tisíce slov. A rozhodně to není týráním. Výchovnou přes prdel a pravidelné bití bych opravdu rozlišoval.

 A slovo na závěr: „Mami,dík za ty výchovné lekce!“