Cesta domů aneb dvacet minut strachu a smíchu

Do míst kde provozuji svoji živnost,dojíždím poslední dobou zvětší části vlakem.Cesta trvá sice o chvilku déle,přináší však i malé výhody.Zaprvé je zhruba o polovinu levnější než kdybych lil drahou šťávičku do naší káry a za druhé si mohu v motoráčku po ránu ještě čtyřicet minut schrupnout.  

 Ať je léto či zima,vracívám se domů povětšinou za tmy.Z vlakového nádraží trvá cesta domů necelých dvacet minut.Polovina z této trasy vede přes neosvětlený park.

Můj poslední pracovní den roku 2010 jsme do cílové stanice dorazili,s mírným dvacetiminutovým zpožděním,tak asi okolo půl sedmé večer.Vystupuji já,starší paní a mladík sotva dvacetiletý.Paní míří na druhou stranu města,mládenec kráčí pár metrů přede mnou směrem k parku.

Zřejmě v nejtemnější části parku vystupují ze tmy obrysy dvou týpků.Bez pár cenťáčků jistě každý dva metry.Nebudu unavovat konverzací kterou vedli s mladíkem jdoucím přede mnou.Z jejich výrazů mi ale velice rychle bylo jasné,že brzo půjde do tuhého.Tušení se velmi záhy změnilo v jistotu a to hned poté co přibyli další dva drsní hoši,kteří podle řeči stranili tomu co vystoupil z vlaku se mnou.Vše se odehrálo v řádu pár desítek sekund.A jak tak stojím,nemaje kam uhnout,sleduji že verbální komunikace se hodně rychle mění v ruční výměnu názorů.Jen čekám,kdy si některý z nich všimne,že je nás tam vlastně šest a na řadu přijde i úprava mé fasádičky.Právě ve chvíli kdy se tak stalo a jeden z habánů položil otázku: „A ten tam je kdo?“Přichází nečekané vysvobození z této pro mě dost prekérní situace.

Na příjezdové cestě k hlavní komunikaci,jenž vede podél parku,zakvílí brzdy policejního auta.To ovšem nezastaví a po namrzlé vozovce doklouzává k značce dej přednost v jízdě. S mírným třeskem se oni zastavuje a značka se kácí do hlavní silnice.To co následovalo,jsem nečekal ani já,ani shluk rukou a nohou peroucích se výrostků,který se mezi tím rozmotal a se zájmem pozoroval děj odehrávající se na silnici.

Z auta vyskočil policajt,rychle značku otočil tak,aby nezasahovala do silnice,skočil zpět do vozu a byl ten tam.Podle toho,že značka dodnes leží u cesty předpokládám,že dotyčný policista jel na služebnu sepsat oznámení na neznámého pachatele,který zničil obecní majetek.

Nicméně pro mě byl opravdu vysvobozením z nezáviděníhodné situace,jelikož borci,jenž ještě před minutkou byli nepřáteli na život a na smrt,se už neváleli po zemi v rámci bitky,ale v křečích smíchu.

Rychle využívám situace a moje maličkost tiše proplouvá okolo nich,bez jakékoli známky poničení mého už tak dost zdevastovaného ksichtu.

A tak po chvilce mírného vyděšení,se vracím do tepla rodinného krbu bez strachu a s úsměvem na rtech.