Proč se Strana svobodných občanů nedostane do parlamentu

   Reprezentanti nepovedené pravice v minulém volebním období naprosto selhali. Tím se uvolnilo místo a logicky by měly nastoupit další strany, které prosazují menší závislost občanů na státu s omezením korupce a tak dále. Doufal jsem v úspěch SSO, zatím to ale moc dobře nevypadá. Program, který přišel do domácností, podle mě postrádá základní tematiku o postavení obyčejného občana, na příklad zajištění práce pro všechny. Mně osobně je jasné, že uskutečnění uvedených zásad by mělo naprosto pozitivní vliv na poměry ve společnosti, včetně odstranění nezaměstnanosti, ale většině občanů to domnívám se, tak úplně jasné není, což bude pro výsledek voleb důležité. V programu SSO chybí omezení vlivu profesionálních politiků ve prospěch rozhodování občanů o zákonných normách použitím všeobecného hlasování, což se zdá být jediným úspěšným řešením.

     Postavení občanů ve státě pod kuratelou stranických vedení je otřesné. I já sám zažívám zdrcující pocity, když se na mě vyhrne další změna stavebního zákona, která má za následek další potíže v mé činnosti projektanta, komplikuje stavební řízení o další doklady typu Průkaz energetické náročnosti, prodražuje podání na úřadě o tisíce korun a podobně. Lobbisté a různí trafikanti pomocí právníků podstrkují lhostejným a zřejmě rozumově omezeným politikům dál různé přílepky a vylepšení zákonů, takže nikdo si nemůže být jistý svojí existencí. Vrchol všeho je řešení situace od pravicových stran pomocí zvýšení daní. Skrytější lumpárna je tzv. monetární expanze, neboli stimulace ekonomiky, což je prachsprosté emitování nekrytých peněz. Díky tomu se neustále zdražuje zboží a znehodnocují úspory těch, co nějaké mají. Samozřejmě pěkně z toho profitují ti, co sedí u vrcholu finanční pyramidy, když rozpůjčují peníze směrem dolů, k těm co platí komerčním bankám úroky. Všechno pod patronací politiků, protože ti si nepřejí žádný finanční otřes, který by silně rozzlobil jejich voličstvo.

    Z hlediska vyššího principu mravního, se jedná o obyčejnou primitivní zlodějnu, za použití násilí pomocí výkonných státních donucovacích mašinérií, dokonce uzákoněnou. Nechápu, proč se neohrazují někteří osvícenější právníci nad okrádáním bezmocných s katastrofálním výhledem. Nemůže to skončit jinak, než všeobecným úpadkem, který se bude týkat všech. Bylo by nanejvýš potřeba, zahájit  soudní řízení proti těm, kteří se proviňují proti základním morálním  principům o tom, že vraždit, krást a lhát se nesmí, i když se na bezpráví pořídí zákon.

    Výsledkem je znechucení politikou, dokonce nenávist k politikům, jak dokumentuje poslední místo tohoto řemesla v hodnocení od reprezentativního vzorku obyvatelstva v jakési anketě. Není důvod tomu nevěřit.

    Musím konstatovat, že jsme všichni úspěšní revolucionáři z roku 1989 zaskočení, přelstění, vyděšení a ještě k tomu naprosto bezmocní, proti mašinérii státních profesionálních politiků zorganizovaných do příslušných stran, využívajících státní rozpočet na zajištění  existence. Výkony takových polomafiánských spolků, jako organizátorů ponurého uspořádání lidské společnosti,  jsou katastrofální, hlavně ničí lidskou psychiku geneticky založenou na morálních principech. Pod jejich působením vymíráme a když se nepochlapíme, nepodnikneme účinná opatření, postupně euroatlantická civilizace zmizí v propadlišti dějin, abych použil okřídlený termín.

    Čekáme tedy na toho, kdo nás spasí pomocí realizovatelného programu pro vedení společnosti. Měl by to být někdo, kdo žije náš život, živí se vlastním přičiněním, chápe tedy naše problémy a je ke všemu natolik inteligentní, že dokáže poznat, kde je pravda.

    Z toho co jsem zažil, poznal a domyslel, tvrdím, že řízení věcí ve státě může s úspěchem dělat jen ten, kdo je současně i tím, kdo se podílí na zajišťování materiálních statků společnosti. Pro jednoduchost, politickou činnost lze vykonávat jako nadstavbu, jako čestnou činnost, neúplatně, v krajním případě za náhrady v úrovni průměrného platu ve výrobní sféře. Výkonným orgánem jsou potom úředníci.

     Nedaleko od nás je země, kde v parlamentu sedí lidé s občanskými povoláními, scházejí se čtyřikrát do roka na tři týdny, počet nových zákonů je minimální a hlasují o nich občané v referendu, takže šance pro úspěch různých zákonných vyžírků s kulatým razítkem je nulová. Jsou tam samozřejmě nízké daně a průměrný plat v násobcích toho našeho.

     Ještě se vrátím k zajištění zaměstnanosti, což považuji stále za rozhodující problém. Základní opatření je snížení daňového břemene tak, aby peníze zůstaly těm, kteří jsou schopní je vydělat, také rozumně vynaložit, bez rozšiřování počtu parazitických činností a příslušných trafikantů. Nejen to, pro určité skupiny lidí s minimálními šancemi musí, především v dnešní právní džungli, zajišťovat zaměstnanost státní instituce, hlavně obce. Viz článek „Romové ve Švýcarsku“, který koluje po internetu. Samozřejmě k práci nelze někoho nutit, ale kdo se nabízenému místu úmyslně vyhýbá, musí přijít o většinu sociálního zabezpečení, až na nějaké existenční minimum.

    Zmiňoval jsem se o této problematice panu Machovi, ale ten mě odbyl, že je to zasahování do soukromé sféry a podle toho program Svobodných také vypadá. Pro běžného občana prostě není lákavý především proto, že si většina nedokáže odvodit, že realizací nabízených opatření, by se naše situace výrazně zlepšila.

    Pravicové strany přičiněním jejich tvůrců programů, nedokážou veřejnosti jasně vysvětlit, že jejich programy s nízkými daněmi, minimální rolí státu, jsou mnohem úspěšnější, sociálnější, než programy levicových stran založené na vysokých daních, přerozdělování, subvencích, dotacích, z toho plynoucí korupcí a hospodářskou zločinností, do které se posléze zapojují i někteří politici. Kdyby se na tomto logickém vysvětlení podílely i příslušné veřejné sdělovací prostředky a příslušní vzdělanci, byly by naše šance na výhru mnohem vyšší. Jenomže logika věcí není paměťovým typům shůry dána. Tímto handicapem trpí především absolventi humanitních směrů, kteří bohužel často nacházejí uplatnění v politice, jako např. lékaři, právníci a podobně, když voliči chybně předpokládají, že se jedná o vhodné vzdělance. Techniků je zde naopak poskrovnu, domnívám se, ke škodě věci. Roli hraje také skutečnost, že se v naprosté většině dostanou ke slovu ti, kteří jsou nějak závislí na státním penězovodu, případně profitují z uzákoněného honorářového odměňování, nebo jsou přímo závislí na poplatcích od obyvatelstva jako státní televize a rozhlas. Potom zcela logicky platí: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Takže se všeobecně zpívá o tom, že základem všeho jsou vysoké daně, přerozdělování, aby se na ně dostalo, stát nade vše a tak dále. Jako spasitele si potom lidé vybírají levicové strany, dokonce komunisty. I miliardář Babiš se hlavně pomocí vynaložených peněz prosazuje, i když představuje jen nejistou naději. Uznávám, že se sloganem „Nejsme jako politici, makáme“, to trefil.

   V programu SSO chybí vysvětlení o tom, že se ve skutečnosti jedná  o řešení problémů nás, občanů, řešení nezaměstnanosti, zlepšení výkonů společnosti a podobně. Proti populistům to tedy zatím vypadá docela špatně.

Karel Pavlíček