Proč politiky nenapadlo řešit krizi v Evropě prací.

  Odpověď je nabíledni. Nejsou na práci zvyklí. Mám dojem, že s ní tak trochu opovrhují. Rozhodně ji sami nepotřebují. Když nevytváří nic co by se dalo směnit na svobodném trhu, musí zvolit jinou variantu pro získávání obživy. Používají násilí, což není nic nového v historii. Vždycky se jednalo o daně, i když původně stačila šamanovi obětina, ale to je nepraktické, protože někdo dá málo a ti chytřejší vůbec nic, když se nebojí bouřky a nevěří na zaříkávání.

Proč politiky nenapadlo řešit krizi v Evropě prací?

Není to samozřejmě poprvé, co nám hrozí nebezpečí. Dřív se jednalo hlavně o vpád cizích vojsk. Obvykle jsme se dali do stavby hradisek, hradů a hradeb, dokonce kostely byly opevněné. Vždycky bylo rozhodující zvýšit výkonnost ekonomiky, aby se pořídily dokonalejší zbraně, naverbovali vojáci a podobně. Jestliže naše situace není zrovna nová, bylo by rozumné napodobit původní reakci, která nám přes všechna protivenství zachovala existenci. Momentálně se nejedná o vpád vojsk, ale stále jsme v konkurenčním ekonomickém postavení, takže k nám místo vojáků může vniknout v první řadě cizí kapitál a za ním jeho majitelé, což je docela podobné obsazení území násilnou formou. Evropa má velmi příjemné počasí, taky málo zemětřesení, pouště minimální, zakořeněnou snášenlivou kulturu, není zrovna přelidněna. To je vcelku lákavé území a je jich víc kterým se líbí, na jihu a na východě. Panující krize z nás dělá snadnou kořist, pokud se nevzpamatujeme. Navzdory nápadům politiků navrhuji, abychom se dali do práce. Není to jen z mojí hlavy, velmi hezky doporučuje tohle řešení i Tomáš Baťa, když se zamýšlí nad důsledky krize po roce 1930.

Stavět ohrazení z kůlů a kopat příkop, by bylo málo účinné, budeme muset zopakovat řešení osvícených středověkých panovníků a taky šlechticů. Iniciovat výkonné hospodářství zapojením osvobozeného obyvatelstva do výkonu práce. Středověká šlechta byla přece jenom blíž logice, když se účastnili ekonomiky a nutně potřebovali výkonné spoluobčany, kteří by mohli přispět na řešení při ohrožení, buďto vlastní prací, nebo vlastními penězi. Zjištění jak na to, by mohlo být zajímavé i pro politiky, i když se ekonomiky účastní jenom teoreticky hlavně ústy a pomocí tak zvaných ekonomů a především pomocí finančních úřadů. V historii se nade vši pochybnost ukázalo, že vítězí ti svobodnější, kteří vytvářejí svobodnou prací, větší hodnoty.

Co by se stalo, kdyby nám nechali převážnou část našich peněz a místo zvyšování břemene snížili daně.

-         Ubylo by zákonitě parazitů které živíme vesměs proti své vůli v politice a ve všech možných státních i nestátních službách.

-         S ponechanými penězi bychom vytvořili zajímavou poptávku, která by umožnila zvýšenou výrobu zboží a služeb

-         Pokud by došlo k rozvoji výroby, ubylo by nezaměstnaných, tedy i sociálních výdajů.

-         Při uplatnění uvedených následných kroků by došlo k trvalému růstovému rozvoji ekonomiky jako se koná zřejmě v Estonsku, v americké státě Texas a snad i v Turecku.

Jak jsme teď na tom my, jako rozhodující výkonný faktor v obraně před nebezpečím. Můžeme cestovat, mluvit, psát, modlit se, jakoby podnikat, ale rozhodně nejsme svobodní když musíme odevzdat nekřesťanské daně někomu, se kterým někdy příkře nesouhlasíme. Tvrdím, že nejsme svobodní i když jsou toho slova plné noviny, zní z reproduktorů a říká to i pan prezident. Odevzdat někomu peníze, je potupné, degradující, zesměšňující obraného, skoro stejně jako když se dávalo kněžím v chrámu, kde se sama otevírala brána poháněná bohy, ve skutečnosti primitivním parním mechanizmem. Hlavní neštěstí spočívá v tom, že ti co nabyli prostředky aniž se museli zasloužit vlastním směnitelným výkonem, si mohou dovolit žít v jiném světě, kde neplatí nejzákladnější pravidla, která nás dovedla až sem. Máme vrozenou morálku, kterou křesťané shrnuli do přikázání, hlavně to znamená nevraždit, nekrást a nelhat. Když ležíte u hromady která dnes čítá skoro bilion a půl, můžete klidně na tahle nepraktická ustanovení zapomenout a když máte k dispozici zákonodárce a tak zvané právníky, můžete si pořídit úplně nový ozdobný kolorit,   s obvyklými lesklými insigniemi, od polobotek, po limuzíny s pokračováním, jak se nám občas taky předvádí, když je den otevřených dveří. Tohle prostředí je deformuje tak, že nejsou schopní vyřešit naprostou většinu problémů které se před námi vrší. Jejich hlavní úspěch spočívá v tom, že jich mohutně přibývá, s příslušným doprovodem, který také užívá hlavní vymoženost, nechodit na trh s tím co sami vytvořili a čekat jestli produkci prodají, aby měli z čeho žít.

Je to ale opět na nás. Jako vždycky když bylo potřeba sestřelit cizí stíhačku, postavit barikádu, zasít pole. Musíme se od nich osvobodit tentokrát i v tom, že popřeme jejich aktuální morálku, která nám ukládá především platit, jako jsme jim dokázali vysvětlit, že oplocení z ostnatého drátu nemá smysl a že kde kdo může mít doma kopírku. Dokonce i někteří ekonomové tvrdí, že k prosperitě se nelze prodanit. Můžeme se od nich dočkat rozumného návodu na záchranu, když se vrátí do světa kde se pracuje a platí staromódní:“ Bez práce nejsou koláče, kdo nepracuje ať nejí“. Bude to ale těžké. Vypadá to, že mají k dispozici kde jaké sdělovací prostředky, ve školách se neučí, že vydělané peníze jsou jenom tvoje a můžeš o nich sám rozhodovat.  Nechali si pořídit zákon o tom, že pravdu mají ti, kterých je o jednoho víc a mnoho dalších zákonů, které tomu násilnému divadlu dávají zdání pravosti. Ale je to opět naše vina, nemá smysl stěžovat si na ně, když si dál necháme líbit tuhle ostudnou potupu a necháme se dál okrádat. Hlavně, neštěstí spočívá v tom, že   jsme si opět zvykli, že nám stačí hrnce s masem, chleba s cibulí a přihlouplé hry.

Karel Pavlíček