Věřím, tedy jsem (4)

Do nebeské brány vstoupí postava v bílém rouchu a se zvláštní bílou čepicí na hlavě. “Já jsem papež”, představí se. Na nechápavý dotaz svatého Petra řekne: “Přece zástupce Boha na zemi”. “Že bychom tam měli nějakého zástupce? To se musím zeptat šéfa”, říká svatý Petr. Ale ani Bohu o tom není nic známo. Nakonec se pro jistotu zeptá Ježíše, a ten se nabídne, že s tím člověkem pohovoří. Po několika minutách se vrací k otci a svatému Petrovi a prohýbá se smíchy: “Představte si, před nějakými dvěma tisíci lety jsem založil na zemi takový spolek rybářů, a ono to pořád funguje!”

Do třetice všeho dobrého - říká se obecně, a asi na tom něco bude. Po třech pokračováních seriálku “Věřím, tedy jsem” se mi nashromáždila celá řada názorů čtenářů (dámy a pánové, díky!) a dala mi cenné informace. Snažil jsem se na jednotlivé příspěvky reagovat on-line, ale určitě nebude na škodu se pokusit dát je nějak dohromady a učinit z nich nějaký závěr.
Zdá se, že se mi v druhém díle nepodařilo přesvědčit, že věda není nepřítelkyní náboženství a naopak. Obzvláště silně zazněly výtky proti církvím, které snad jen umocnily negativní vlivy náboženství. Když jsem uvažoval o tom, proč si leckdo myslí, že náboženství dusí rozvoj vědy a jiný zase to, že věda (rozumí se zřejmě vědy přírodní) dychtí vyvrátit hypotézu boží existence, pokusil jsem se představit si vztah těch dvou domnělých rivalů v průběhu historie. Předesílám, že moje představy jsou velmi laické, jejich základy spočívají na velice kusých znalostech.
Na počátku monoteistických náboženství se o vědě nedalo mluvit. Lidé byli vůči přírodě v těžké defenzívě a jen po malých krůčcích přicházeli na to, jak funguje. Otázek bylo vždy mnohem více než odpovědí. To muselo být strašně deprimující. Ten, kdo dokázal lidi přesvědčit, že si s přírodou nějak rozumí, mohl už jejich mysli do značné míry ovlivňovat. Ti nejchytřejší vymysleli božstva, která ovládají přírodní síly a i jinak zasahují do osudů lidí. Velemoudrý Abrahám přišel s vizí jediného, všemohoucího Boha. Vysvětlil svému lidu, že tomuto Bohu záleží právě na nich, na Izraelitech, a tím jim dal nesmírnou sílu. Ale k tomu, aby se Židé osvobodili z egyptského otroctví, bylo potřeba ještě většího povzbuzení. Mojžíšův Bůh byl přímo stvořitelem celého světa. Dal lidem něco ze své božské podstaty - tvořivost, dal jim svobodnou vůli, ale vyžadoval jejich zodpovědnost.
Takto vybaveni, odhodlali se Izraelité opustit nedůstojnou, leč relativně pohodlnou jistotu ve stínu faraónů a vydali se hledat zemi zaslíbenou. Cestou je Bůh povzbuzoval nebo jim dokonce napomáhal prostřednictvím zázraků. Obzvláště rozestoupení vod Rudého moře bylo obrovsky působivé.
Tady si dovolím malé odbočení: narazil jsem na zprávu, že se moderní vědci pokoušejí prokázat, že se možná jednalo o vysvětlitelný přírodní jev - viz zde.

Odhlédněme od faktu, že časování toho jevu by bylo vpravdě holywoodské - nastal přesně v okamžiku, když byli Izraelité na břehu a Egypťané jim v patách, ale v každém případě mi takový způsob dokazování není moc sympatický.
Zkusil jsem na to jít z druhé strany: jestliže je Bůh všemocný, pak může porušit přírodní zákony, které sám stanovil. Ale také může ovlivnit lidské myšlení. Může nechat moře vesele šplouchat a lidi vést úplně jinou cestou po souši. A pak jim namluvit, že se stalo to, co se nestalo. Obě řešení jsou možná, ale to druhé je nepoměrně snazší. To zvládnou i moderní média. Ale tady mi věřící samozřejmě namítnou, že právě v tom byl ten vtip: Bůh dal lidem mysl svobodnou, do které nezasahoval přímo, pouze tím, že jen tu a tam porušoval přírodní zákony. Ani tak mi to nepřipadá fér
Ale teď zpět k věci:
Jsem přesvědčen, že náboženství bez příslušné struktury mezi lidmi by zdaleko nemělo takový dopad. Pouze organizovaná struktura mu dá sílu - a tou je cirkev. Jako každá organizace - a jako snad každá věc vůbec - má i církev své kladné i záporné stránky. To ona zprostředkuje lidem ona pozitiva, o kterých jsem psal v prvním pokračování. Ale aby mohla takto působit, musí získat a udržet si určitou autoritu. K tomu musí odpovídat na otázky, které ji ani tak moc nezajímají, ale lidé se na ně ptají. Je to tak, že lidská mysl se bojí vakua. Raději přijme odpověď, o které je jí jasné, že není nic moc, jen když se ta díra něčím vyplní. A tak se církev snaží vyhovět. Ale na druhé straně je fronta šťouralů, kteří hledají odpovědi daleko fortelněji. Vyvinuli si metodu, která se ukázala nad jiné účinná a úspěšná: vědu. Myslím, že církev (alespoň katolická) je do jisté míry ráda, že se o takové přízemnosti nemusí starat, ale nemůže vyklízet pole příliš kvapně, to by nebylo taktické. To by jí na autoritě v očích běžné populace rozhodně nepřidalo. Určitý konzervativismus může být docela užitečný. Ostatně i věda sama je velice konzervativní. Nevěříte? Přečtěte si Strukturu vědeckých revolucí od Thomase Kuhna.
Na druhou stranu: může věda vyvrátit hypotézu boží existence? Věda umí vyvracet to, co je vyvratitelné. Teorii, která tvrdí něco hmatatelného, tvrzení, které po srážce s protipříkladem způsobí krach celé teorie. Tomu se věnoval Karl R. Popper, této vlastnosti říkal falzifikovatelnost. Teorie relativity je vyvratitelná: když vědci dojdou k nezvratnému důkazu, že se neutrina pohybují větší rychlostí než je rychlost světla ve vakuu, bude to smrtelná rána celé teorii a bude se muset vypracovat něco zbrusu nového.
Psychoanalýza, marxismus a podobné teorie vyvratitelné nejsou. Stejně tak i náboženství je konstrukcí zcela gumovou. Věda může jen odbourávat některá tvrzení, například může útočit na roli Stvořitele. Stephen Hawking ve Stručné historii času naznačuje, že se možná podaří prokázat, že Vesmír je jakési kontinuum, které nemá žádný začátek. Pak by Bohu zbývalo poměrně málo prostoru.

Ale já jsem přesvědčen, že dosatečně rafinovaní teologové by i potom pro Něj nějaký vejminek našli.