Staré zlaté časy (15)

Změna sportu, nevíte o bytě? sociální pořadníky, turisticko hospodské společenství, školení na disky Memorex.

Po skončení ozařování jsem začal řešit nejpalčivější problémy, jako vhodný sport a nějaké bydlení. Rozhodl jsem se skoncovat s horolezením, protože po nějakém těžším kroku na skále jsem pocítil dost velké problémy v operované oblasti. Pánev byla silně oslabená, takže jsem se dal na divokou vodu. Přes kamaráda z práce jsem se dostal do vodáckého klubu Sparta, který v té době zažíval silně sportovní fázi. Dala se tam dohromady skupina nadšenců pro divokou dobu a jezdilo se na řeky do Tater, do Rumunska a Jugoslávie. Doma jsme jezdili vétéjezetky, tedy vodácké turistické jízdy zdatnosti, což bylo splutí vybraného úseku se slalomovými vložkami. Zpočátku jsem jezdil na kánoji, ale sprotovní sed - či spíše klek - s nohama pod nízkou sedačkou mi připadal hodně nepohodlný. Pak jsem zkusil kajak a zjistil, že to je to pravé. Moc se mi líbilo, že lidi na divoké vodě byli mentálně hodně blízcí horolezcům, stejná príma parta se specifickým humorem, ale ochotou pomoci v maléru, i když to bylo nebezpečné. Šéf Petr řečený Charita byl vynikající organizátor, na první pohled trochu neurvalý, ale velmi zodpovědný a starostlivý, s přehledem řešící všechny případné problémy. Láďa, řečený Tatínek, který byl trenérem slalomářů ostravské NHKG a který vozil na vodu synka Robina. Jezdívali s námi na prázdninové podniky. Z Robina se stal, jak jsem se dozvěděl, legendární jezdec na kajaku. Láďa zahynul vodáckou smrtí v Rumunsku.

Dalším problémem bylo bydlení. Byt koupit nešlo, i kdybych měl peníze. Byla možnost vstoupit do svépomocného družstva, kde člověk musel trávit dobu po práci, víkendy a dovolené. Při představě jediného víkendu stráveného v Praze se mi udělalo nevolno a svépomoc jsem rozhodně zamítl. Jenže pak zbývala jen výměna nebo členství v bytovém družstvu bez účasti na stavbě. Vstoupil jsem do družstva Pokrok, které si však postupem k vytouženému bytu své jméno zcela určitě nezasloužilo. Byly dva pořadníky: podle sociální naléhavosti a podle délky členství. Jelikož jsem měl trvalé bydliště v dostatečném bytě u otce, sociální naléhavost byla prakticky nulová. Na věci nic neměnilo, že z bytu do práce to bylo sto kilometrů. Podle délky členství jsem byl hodně vzadu, tam se čekalo desetiletí. Když na někoho přišla řada a on mezitím zemřel nebo z nějakého důvodu byt nechtěl, odmítnutý byt byl přidělen členovi ze sociálního pořadníku. Jak ušlechtilé a solidární! A tak jsem pobýval dál v podnájmech a svobodárnách prakticky bez perspektivy družstevního či jíného bytu.

Zoufalou šeď normalizujícího se života zkrášlovaly pěkné chvíle, které jsem vnímal snad právě proto velmi intenzivně. Spřátelil jsem se se spoustou príma lidí, z nichž ti nejlepší zůstali přáteli, mají však dnes daleko méně času. Už v šedesátých letech vznikl na technice turistický klub, shromažďující lidi, kteří rádi vyráželi se spacáky do přírody. Na tuto partu se nabalovalo stále více lidí, kteří si tvořili mikroklima uprostřed normalizačního úsilí. Velké těleso již přestávalo být zvladatelné, a tak se přirozenou cestou rozdělilo na řadu takzvaných tras, které žily vlastním životem a jednou za rok se scházely na Velké stezce.  A kromě toho se pořádaly společné akce i během roku. Kupodivu to funguje stále a je to pořád príma, jen ten sportovní duch trochu ustoupil vychutnávání příjemných stránek života bez přílišného nepohodlí. Za malý zázrak považuji, že i naše omladina se účastní akcí nás fotříků a matek a kamarádí se mezi sebou.

Velkým zážitkem pro mne bylo, když v roce 1972 bylo rozhodnuto k počítačům TESLA 200 připojit magnetické disky. Byl to tenkrát zázrak: jednotka velká jako menší lednička a v ní rotoval svazek disků o báječné kapacitě 7 Megabajtů! Vybavovací dobou bych asi dnes také neomráčil, ale když se třeba třídilo a hlavičky přeskakovaly mezi stopami, tak se to celé klepalo jako ratlík. Ten zázrak ovšem pocházel od americké firmy Memorex. Bylo potřeba vyškolit techniky na údržbu a opravy, a tak nás pár vyrazilo na školení do Lutychu. Pro většinu z nás to byl civilizační šok. Už noční přílet do Bruselu sliboval cosi nezvyklého. Noční krajina s ostrovy svítícími oranžovou barvou. To bylo podivné. U nás svítily jen modré zářivky. V Belgii tak osvětlovali i dálnice. Pak cesta vlakem, který úsek do Liége prosvištěl nepravděpodobným tempem. Ubytování v Euromotelu a pak školení. Vousatý Angličan Tony vypadal nádherně liberálně a když jsme si zvykli na severoanglický dialekt, jeho přednášky byly dobře srozumitelné a humor, jak se na poddaného Jejího Veličenstva sluší, suchý, decentní a laskavý.