Staré zlaté časy (1)

Řeknu vám, pane Kužel, že jsem zažil čtyři režimy, ale tenhle, tenhle je z nich nejhorší, pravil pan soused seshora. Zalapal jsem po dechu, ale pak jsem uvážil:

Pan soused -

• je člověk úctyhodného stáří, jako ostatně všichni, kdo zažili první republiku, a země je dosud nosí
•  prožíval tehdy těžké chvíle v rodině
• působil velmi pozitivně a aktivně v našem bytovém družstvu

a tak jsem se zdržel veškerých komentářů a zmizel ve svém panelákovém kutlochu. Tam jsem pak začal přemýšlet, zda je v mém životě něco, po čem by se mi z doby bolševismu stýskalo.  Dlouho jsem šátral, až jsem na to přišel:  Vepřové ve vlastní šťávě. Leckdo to nepamatuje, někomu to vypadlo, ale ta konzerva, to bylo NĚCO.  Kvalitní maso, sádlo a šťáva. Lahoda. Když jsem si takovou koupil v době polistopadové, převalovala se mi v ústech jakási podivná hmota nevábné chuti. Podíval jsem se na složení a ejhle, kromě masa a sádla také vepřové kůže.  No dobře, příště si dám pozor. Ale moc jsem si nepomohl, ty kůže obsahovaly VŠECHNY. Podivné. Mohl bych zde rozvinout konspirační teorii, že za tím vězí harvardský Viktor, ale on za své jméno nemůže a stejně by mi to nikdo nesbaštil.

Ale samozřejmě, nejen konzervami živ je člověk, a tak jsem se rozhodl propátrat tu dobu úplně ode dna. Přece musím najít něco podstatného. Nejstarší vzpomínka, kterou vůbec mám, má tvar jakési pochmurné kovové obludy. Když jsem ji tátovi po letech popisoval, řekl mi, že to byl obrněný transportér, okolo

kterého jsme chodili v Gruntu, tedy v mých necelých dvou letech. Ta potvora tam zbyla po neporazitelné wehrmacht. Z Dolního Podluží, jak byl Grunt po válce přejmenován,  jsme byli „vyakčněni“ v oněch necelých dvou letech mého věku. Moji rodiče, oba učitelé, kteří nebyli moc praktičtí a už vůbec ne zámožní, sehnali horko těžko nějaké bydlení v Benátkách – ale ne v těch na laguně. Maminčini rodiče měli minidomek v Benátkách nad Jizerou a naši chtěli být v blízkosti. Z té doby si toho pamatuju už více, leccos mám i na fotkách. Takový dětský kočárek, to byl odlehčený tank. Stalo se, že mě maminka zaparkovala před krámkem ve strmé ulici a zatímco nakupovala, jakýsi uličník si nasedl na moje vozidlo a rozjel se po chodníku dolů. Když to už jelo moc rychle, tak seskočil. Nějací lidé mne pak dole pochytali, v důsledku čehož mohu psát tento blog. Dnešní kočárky jsou daleko bezpečnější: pod tíhou rošťáka by se takový výrobek okamžitě zhroutil, pasažér by vypadl a nanejvýš by se jen umazal od země. Ale ten kočárek byl, jako skoro všechno, co rodiče měli, předválečný a bůhví, z kolikáté ruky. Odvozil i moji sestru, která se narodila ve čtřicátém osmém.

Asi v padesátém jsme se přestěhovali  do Děčína, kde bydleli všichni tři maminčini sourozenci a kam se také přesunuli její rodiče. Bydleli jsme v německy romantickém domě s věžičkou, v níž byla malá místnost. My jsme obývali přízemí, v prvním patře bydleli domácí Kr., kteří asi dostali ten domek levně jako konfiskát. Moc se na ně nepamatuju, snad jen to, že kradli jako straky.

Krátce před tím, než maminka umřela (v březnu 1951), mám řadu vzpomínek na rádio. Byla to kouzelná Philipska s magickým okem. Rodiče i s tátovou matkou večer poslouchávali a vypadali při tom nějak pochmurně. A pak říkali o někom, že dostal provaz. S provázky jsem si hrál rád a moc jsem nechápal, proč se při tom všichni tak divně tváří.

Tak, tohle bylo na zkoušku. Když mi naklikáte nějakou rozumnou karmu, tak časem napíšu pokračování.