Pokračování války jinými prostředky

Vojenský teoretik Carl von Clausewitz přinesl nový pohled na činnost, kterou se lidstvo zabývá od nepaměti. Zkusme si představit, zda by jeho analytická mysl nenašla nový vztah mezi politikou a válkou.

Z celého Clausewitzova díla je snad nejznámější jeho výrok, že „válka je pouhým pokračováním politiky jinými prostředky“. Jestliže politika může být jen předehrou k válce, v čem tedy bychom měli vidět smysl a účel politiky? Velmi zjednodušeně řečeno, jedná se o moc. Motivací je snaha zajistit vlastnímu státu, popřípadě národu, bezpečnost, blahobyt a prosperitu. Toho je možno docílit buď určitým jednáním ve stylu něco za něco, tedy jeden účastník nabízí jiným něco ze svých zdrojů a očekává nějakou protislužbu, nebo nabídka zdegeneruje do stylu ‚my vás nenapadneme a vy si za to dosadíte do vlády tyto skvělé představitele‘. Na druhou nabídku však může poměrně snadno navázat jednání jinými prostředky, tedy válka.

Clausewitz si všiml, že povaha konfliktů se mění podle toho, jaká politika je pohání:
Pro 18. století byly typické tzv. kabinetní války, kdy panovníci vedli války s malými profesionálními armádami pro malé územní zisky. Politický cíl byl omezený, proto i válka byla mírná a plná diplomatických kompromisů.
Jejich protikladem byly Národní/demokratické války (např. Napoleonské války), kdy politickým cílem bylo svržení režimů nebo přežití národa. Do války se zapojila celá společnost (masová mobilizace), což radikálně zvýšilo brutalitu a intenzitu konfliktu, který se přiblížil konceptu „absolutní války“.
Clausewitz nejspíš nevynalezl koncept opotřebovací války, ačkoli ji sám zažil jako účastník. Ve službách ruského cara se zúčastnil boje proti Napoleonovi. Dne 7. září 1812 viděl, jak po bitvě u Borodina okolo 100 000 Francouzů obsadilo opuštěnou a hořící Moskvu, přičemž nedosáhli ani velkého víězství, ani ruské kapitulace. Selhání zásobování útočníka, typické pro opotřebovací válku, pak umožnilo ruským vojskům připravit se na zničující protiúder, který nakonec rozhodl celou válku.

Opotřebovací válka může v současné době vzniknout jako pokračování války studené. Ačkoli Clausewitz nepracoval s pojmem ‚studená válka‘, nejspíš by takovou myšlenku podpořil. Takový ‚studený konflikt‘ by možná označil za ‚intenzivní politické vyjednávání s uplatněním skrytého nepřátelství‘ nebo za ‚pokračování politiky jinými než otevřeně násilnými prostředky‘. To by považoval za celkem pozitivní přístup, který je rozhodně lepší než krvavé střetnutí. I když by sám připustil, že takové ‚intenzivní politické vyjednávání‘ může být snadno vystřídáno plnokrevnou válkou. S trochou politického humoru by mohl hodnotit takový vývoj jako setrvání války, při kterém však dojde k určité změně použitých prostředků.

Clausewitzův prorocký sen

Ale slavný pruský vojevůdce a teoretik války by o předmětu svého bádání jistě nežertoval. A kdyby v nějakém prorockém snu nahlédl do budoucnosti válečnictví, třeba do dnešní doby, tak by už asi nežertoval vůbec o ničem.

Možná by ho potěšilo, že i v tak šílené době se mohou vyskytovat výše zmíněné ‚komorní války‘. Obrovské rozdíly ve válečných možnostech jednotlivých zemí, přesahující několik ‚váhových kategorií‘, umožňují útočníkovi supertěžké váhy pouhým fouknutím knokautovat soupeře. Veřejné mínění nakonec dá útočníkovi zapravdu, vždyť prosadil své požadavky způsobem celkem jemným a šetrným.

Co se týká prostředků válčení, užasl by nad zranitelností drtivé většiny zemí. Konsternovalo by ho, jak složité jsou životně důležité prostředky pro normální chod zemí a jak snadno mohou být útočníkem vyřazeny z činnosti. S tím souvisí nízká psychická odolnost občanů většiny „vyspělých“ zemí. Jak malé nepohodlí stačí, aby se vzdali jakéhokoliv odporu a případně aby obrátili svůj hněv proti vedení vlastní země.

Tady se dostáváme k prostředkům, které nepůsobí přímou materiální destrukci, ale zato zcela destruují mínění obyvatel napadené země. Ano, mluvíme o umělé inteligenci, která vytvoří virtuální obraz jejich světa. Lidé země protivníka uvidí na alternativních médiích, popřípadě rovnou ve své státní televizi své vůdce, kteří budou vypadat naprosto autenticky, budou mít stejnou chůzi, stejné pohyby, stejný způsob řeči, stejný hlas, ale obsah jejich řeči i celkový vizuální a akustický kontext budou zfalšovány.

Umělá inteligence už teď na bojištích dostává určitou samostatnost v rozhodování, roboti bojují proti robotům. Ale vývoj asi ještě dlouho nepůjde směrem charakterizovaným výrokem ‚na moderním bojišti nemá člověk co pohledávat‘. Představa by to byla docela lákavá: vyhradit dostatečně velký zeměpisný prostor, ve kterém by se do sebe pustily robotické armády a vítězství by přineslo naplnění politických cílů vítězné strany.

Rytířská představa by byla, že by o politický cíl nebojovali robotičtí vojáci, ale sportovci! Vypadá to směšně a utopicky, ale v italské Sieně se od středověku „bojuje“ o vládu nad městem. Jedná se o divoký a nesmírně tvrdý závod (Palio) žokejů zastupujících 17 historických čtvrtí.

Vzhůru do mrazivého Vesmíru

Jiný směr velí přenést bojiště do vesmíru. George Friedman, majitel agentury Stratfor (Strategic Forecasting, Inc.), píše o budoucích bojích o kosmické zdroje. Snad tím nejdůležitějším je Měsíc. Další budou librační body soustavy Země - Měsíc. A tak dále. Vybudovat vojenskou základnu na Měsíci je snem stratégů nejmocnějších zemí světa. Zajímavý přístup zvolila Čína, která vsadila na průkopnickou práci robotů, kteří jsou daleko odolnější a nenáročnější než lidé. Humanoidi postupně v několika vlnách vybudují základy pevnosti, ve které budou i prostory pro trvalý pobyt lidí. Lidská posádka složená z jedinců tvrdě vycvičených fyzicky i odborně, ale zároveň hluboce oddaných odkazu Žlutého císaře a jeho nejlepších synů za posledních několik tisíců let, se nastěhuje do útulných ubikací ozdobených portréty Velkého kormidelníka Maa a současného prezidenta (pravděpodobně Si), vybalí zásoby a dá se do práce, kterou by už nebylo možno svěřit relativně užvaněným robotům. Ti budou poté deaktivováni a případně recyklováni.

Pokud bude základna na odvrácené straně Měsíce, bude potřeba zajistit spojení se Zemí. Jedním řešením by bylo vybudovat na přivrácené straně Měsíce co nejlépe maskovanou a chráněnou retranslační stanici a propojit ji se základnou na odvrácené straně podzemním/podměsíčním kabelem. To by se ovšem asi nedalo utajit a ta ‚retranslačka‘ by byla těžko hájitelná.

Lepším řešením je umístit retranslační stanici do takového místa ve vesmíru, kde je objekt udržován souhrou přitažlivých sil Měsíce a Země v takové poloze, ze které by normálně buď Měsíci unikl nebo naopak by od sledování Měsíce odpadl, podle toho zda by byl „pod“ orbitou Měsíce či „nad“ ní a zároveň „před“ Měsícem nebo „za“ ním. Taková místa se nazývají stabilní librační/Lagrangeovy body a na internetu lze najít řadu naprostých nesmyslů o jejich poloze a astrodynamické podstatě.

Nebyli by to Číňané, kdyby na Měsíci nezačali připravovat obdobu Velké čínské zdi. V lednu 2019 se jejich vesmírný průzkumník stal historicky první sondou, která měkce přistála na odvrácené straně Měsíce (v kráteru Von Kármán). Vysadil zde také rover Jü-tchu 2 (Nefritový králík 2), který je stále aktivní. Komunikaci zajišťoval satelit Čchüé-čchiao, sledující ze stabilního libračního bodu Králíka a obstarávajícího komunikaci mezi Králíkem a Zemí.

Půjde-li to takhle dál, přestanou být Číňané zastrašitelní dosavadní globální supervelmocí. Zatím jejich nezastrašitelnost plyne ze spojenectví s Ruskem, později by se mohli i bez ní obejít.

Zatímco v zákulisí probíhá skrytý závod mezi USA a Čínou o vojenské ovládnutí Měsíce, uvažují eurounijní stratégové o cíli, který jim připadá docela dosažitelný: potrestání agresora, který v roce 2022 přepadl Ukrajinu. Vzhledem k povaze konfliktu (Clausewitzova „Národní válka“) to neznamená nic jiného než totální porážku RF, v nejmírnějším případě rozbití Ruska na několik navzájem si konkurujících států, jak to navrhoval ve své Velké šachovnici Zbigniew Brzezinski.

Je zcela jasné, že něco takového je pro Rusy naprosto nepřijatelné, a mají připravenou řadu eskalačních kroků, které by ještě nenastartovaly plnohodnotný konflikt v Evropě a posléze konflikt globální.

Samozřejmě nejlepším řešením - nejen podle Clausewitze - by bylo válku co nejrychleji ukončit a pokračovat politickým jednáním. Bohužel jsou ve hře velké síly, pro které je pokračování války prospěšné až nezbytné, a tak se bude spíše hledat strategie

války udržitelné.