Penthousy na střeše světa

Penthouse je luxusní velkometrážní byt v nejvyšším patře obytné budovy (mrakodrapu), oblíbený zejména u bohatých lidí. Je určen pro velmi honosné a luxusní bydlení, obvykle jedné osoby. Kdo jsou jejich uživatelé?

Jistě hodně záleží na tom, v jakém městě se takový penthouse nachází. Velké, mondénní město má svůj nezanedbatelný půvab. Bydlení s výhledem jen na další věže s pocitem, že tam na vrcholcích žijí lidé obdobně bohatí a zcela odlišní od mravenečků bydlících či jen pracujících v nižších patrech. S těmi se ostatně nemusí potkávat ani ve výtahu, k jeho bydlení patří i samostatný výtah. Na Manhattanu jistě zná příslušník penthousové elity své vzdušné sousedy osobně, ví kde sedí Jim a kde Frank, s kterým z nich by se hodilo právě teď setkat a co s ním probrat. Když je nápad naléhavý, je možné nechat nastartovat helikoptéru v hangáru na střeše svého mrakodrapu a přenést se nějakou míli na důvěrnou schůzku. Případně přizvat i další debatéry.

Kromě separátních schůzek se příslušníci takové super-elity setkávají i na mítincích jako například Trilaterální komise, Římský klub a podobné další. Zatímco Trilaterální komise je diskusní fórum politiků, obchodníků, bývalých diplomatů a novinářů založené na podporu bližší spolupráce mezi státy USA, Evropy a Japonska, má Římský klub záběr větší a ambicióznější. Je totiž

„organizací jednotlivců, kteří sdílejí společný zájem o budoucnost lidstva a usilují o změnu. Jejím posláním je podporovat porozumění globálním výzvám, kterým čelí lidstvo a navrhovat řešení prostřednictvím vědecké analýzy, komunikace a jejich prosazování.“

Tady již začínáme tušit, jaké ‚břemeno‘ na sebe berou ti nejbohatší. Na jedné straně musejí pečovat o vlastní majetek a svědomitě jej rozmnožovat, na straně druhé vstávaje lehaje přemýšlet o tom, co hrozí lehkomyslnému lidstvu, které kráčí za vidinou většího pohodlí a vůbec snadnosti žití. Po snadnosti a lehkosti touží i ti nejubožejší, i otrok či vězeň se snaží získat nějaké přilepšení na úkor toho nejcennějšího, co má - vlastní důstojnosti. Čest výjimkám.

Ti bohatí, tedy do určité míry bohatí, zase riskují svůj život, jen aby polechtali své nervy a zakusili to, co v některých zaměstnáních patří k normální práci. Horníci v dolech, hasiči záchranáři, dělníci na výškových stavbách a mnozí další se vystavují vysokému riziku dnes a denně a nijak se tím neopájejí, ale ani se toho nebojí.

Extrémně bohatý člověk nepotřebuje šimrat nervy riskováním života. On podstupuje své riziko, zcela odlišné. Riskuje ztrátu majetku a tedy i moci. A jemu nejde o moc jen pro ni jako takovou. Když ztratí na závažnosti, bude slabší i jeho hlas, kterým přispívá ke spáse celého lidstva. Námořník riskuje, že jeho smrt ohrozí i jeho rodinu, na kapitánovi závisí osudy celé posádky, popřípadě i cestujících.

Na příslušníkovi super-elity závisí existence planety Země!

Nevěříte? No dobře, já jen hecuju!

A jaké má takový ‚hybatel‘ prostředky na platnou účast v projektu Záchrany života? Co musí, to je získat pro svůj způsob záchrany (snad bychom mohli říci po kuchařsku: recept) dostatečné množství lidí všech společenských vrstev. Jistěže receptů může být více. Důležité je získat podporu mas pro svůj vlastní recept. V tom mají výhodu velcí majitelé médií, kteří ovšem nemusí vlastnit banky, doly ani výrobní kapacity. Ti nejspíš ani nebudou předkládat nějaké vlastní vize. Zcela jim postačí poslouchat vize hybatelů a ty, které jim připadají nosné, svými prostředky propagovat.

Válka memů

Mem je termín pro kulturní obdobu genu – replikující se jednotku kulturní informace. Tento termín poprvé použil v roce 1976 ve své knize ‚Sobecký gen‘ Richard Dawkins. Slovo mem je odvozeno z řeckého mimema – napodobovat. - o tom více wikipedia: [Odkaz]

Kulturní informace a její šíření je doménou médií. Mezi ta nejstarší patřili pěvci bájí, mnohem později tištěná díla - a v dnešní době kraluje film a televize. Mezi „hybateli“ a vlastníky klíčových médií panuje buď přímá spolupráce nebo spíše oboustranně výhodná symbióza. Hybatelé dodávají myšlenky, někdy smělé, jindy prostě šílené a mediokraté vypouštějí ve svých filmech či tištěných utopiích memy, které jim dláždí cestu. Část lidstva, hlavně ta euroatlantická, slyší na memy hrozivé, signalizující nebezpečí, nebo naopak na přísliby ještě většího pohodlí a „wellbeing“.

Jedním z velkých rozhodovacích okamžiků bude, kdy přejít na energetiku jaderné fúze. Obyvatelé nejvyšších pater společnosti pravděpodobně vědí, že tento přechod je nevyhnutelný, ale na okamžiku přepřažení se neshodnou. Některým z nich vyhovuje jeho posunutí co nejdále, jiní zase větří příležitost v rychlém úniku z pelotonu a tím ovládnutí špičkové pozice. Uvidíme, jaké memy použijí vítězové a jakou tvář bude mít jejich úspěch.