Nejhloupější sedláci mají největší brambory

Úsloví zdánlivě nesmyslné vás zavede přes biodiverzitu až diverzitě politické. Nevěříte? Zkuste se přesvědčit. Nemusíte být zemědělský odborník ani politolog.

Hloupost a velikost? Ne, v tom to není. Dobří hospodáři pečovali o svá políčka, likvidovali plevel mezi bramborovými řádky - a sklízeli brambory velké a zdravé. Jenže občas udeřilo sucho. Brambory dobrého sedláka nevydržely sluneční žár ve vyprahlém řádku, a bylo po úrodě. Ale co to? Plevel ušetřený línými sedláky svými listy překryl bramborové rostlinky, které pod jeho ochranou sucho přečkaly. Když si pak líný sedlák vzpomněl, že by se mělo vyjet na pole, sklidil kromě docela pěkných brambor i závist pilných a pečlivých sousedů.

Jaké z toho plyne ponaučení? Inu, matku přírodu někdy znudí stereotypní způsob nakládání s jejími dary a tak občas nějak projeví svoji nevoli. Někdy zahubí nechráněné rostlinky brambor, jindy uspořádá kůrovcovou kalamitu...

K čemu je dobré ustupovat plevelu? Je to uzurpátor, ničitel. Ale doporučuje se hubit jej s rozvahou, nějaký vzoreček tu a tam ponechat. I tvrdý ničitel může někdy překvapivě prospět těm, nad nimiž rozepne svá chapadla.

A jak je to s diverzitou v politice? Většina ideologií, ať už politických či náboženských, dělí lidi na dobré a špatné. V ideologiích opravdu radikálních je možno ty špatné lidi beztrestně oloupit, popřípadě zabít, neboť se jedná o spravedlivou věc. Vedlejším přínosem je rychlé získávání nových přívrženců dotyčné ideologie. Dostali nabídku, která se neodmítá.

Ideologie liberálnější stále rozlišují mezi dobrými a špatnými, ale už nehrozí těm „špatným“ fyzickou likvidací, dokonce ani zabavením majetku. Spokojí se s likvidací mediální. Můžete se o sobě dovídat libovolné špatnosti, ať už jste se jich dopustili či nikoli, ale nemůžete se proti nim veřejně vyslovit. Ten cejch už nesmažete. Docela nepříjemné, že? Některým to vadí až tak, že dají přednost nějaké ideologii radikální.

Radikální ideologie má tu výhodu, že víceméně jasně víte, co se smí a co ne. Když dokonce vyznáváte alespoň některé hodnoty této ideologie, můžete si vylepšit postavení.

Jestliže některá ideologie získá v rámci jednoho státu „celoplošné pokrytí“, pak čile navazuje styky se státy, které se sjednotily pod stejnou vlajkou. Státy s liberální ideologií se spojují relativně snadno, radikální jsou ve volbě souputníků vybíravější. Mohou mít podobné cíle, podobný systém hodnot, ale v tom může být kámen úrazu. Mohou soupeřit o stejnou obec potenciálních následovníků, například o „proletáře všech zemí světa“, jak praví okřídlené heslo.

Když se spojí více radikálních států, jejich politická síla roste, získávají sebevědomí. Počáteční období teroru už mají v tvrdší či mírnější formě za sebou a dochází k určitému polidšťování. Když se občan může jakž takž obejít bez provozování činností zakázaných, dokáže si mezi mantinely najít nějaký prostor, v němž se dá dýchat. A tak se státy diktátorské postupně stávají státy autoritativními, s režimem leckdy lákavějším než liberální marasmus s jeho genderismem, „cancel culture“, ekologismem, apod.. Původní kruté ideologie ztrácejí svou toxicitu a uvolňují své sevření.

Příkladem může posloužit moderní Čína. Ta se stále hlásí k marxismu, ovšem pozor: rozšířenému o čínské rysy. Pokud se kritici Říše středu těmi „rysy“ vůbec zabývají, tak připouštějí, že konfucianismus je něco hodně odlišného od marxismu, ale spatřují v něm tlak na dodržování pravidel, potlačení individuality a tak podobně. Málokdo ví, že pravděpodobným současníkem Konfucia byl také Mistr Lao’c, jehož učení vycházelo z přírody, nenásilí. Významná část jeho sbírky Tao Te Ťing říká, že nejlepší vláda je taková, o které lid neví. V mnoha verších předjímá to, čemu se na západě po více než tisíci letech začalo říkat ‚laissez faire‘. Lze se domnívat, že právě tato příměs dala čínskému draku křídla.

Rusko se po prohrané studené válce odřízlo od marxismu, ale zároveň se ubránilo snaze kolektivního západu zmocnit se jeho nesmírného přírodního bohatství. Také si podrželo národní sebevědomí získané odražením těch nejdrastičtějších pokusů nájezdníků, před kterými se třásla Evropa (Napoleon) a Hitlera, jehož dobyvačnost ohrožovala i samé Spojené státy. V současné značně turbulentní době si Rusko tvoří svoji ideologii, dá se říci, ‚za pochodu‘.

Abychom se vrátili k původní hříčce se zemědělskou tématikou: Marxismus je ideologie, která dělí lidstvo na dva nesmiřitelné tábory. Lze jej tedy považovat za ideologii plevelnou. Ale díky ní vznikly a udržely se při životě ‚ostrůvky pozitivní deviace‘, země, které dokázaly odolat nemilosrdnému tlaku kolonialismu, ať už toho původního, krvavě krutého, či novodobého kolonialismu v rukavičkách.

Země, které hledají nové cesty.