Národní stát - jak pro koho

Kurdové bývají označováni za největší národ na světě bez vlastního státu. Kdekdo s nimi sympatizuje a přeje jim, aby takový stát získali. Naproti tomu Evropská unie považuje národní státy v Evropě za zlo.

Co říká Karel May

O Kurdech měli určité povědomí již naši předkové. Jen si nejsem jist, jestli vyprávění Karla Maye o cestování jeho fiktivního hrdiny divokým Kurdistánem nebrali spíše jako pohádku. 

“... Román Divokým Kurdistánem (Durchs wilde Kurdistan), se odehrává v okolí měst Mosul a Amádíja a v údolí řeky Velký Záb, tedy na území, kde se střetávají různé rituální zvyky východních náboženství, jejichž vyznavači vedou mezi sebou nelítostné boje... “ 

Knihovnická anotace nám prozrazuje určitou vazbu na realitu, dokonce současnou: o jmenovaných městech se dovídáme i ze současného zpravodajství a řeka Velký Záb se vlévá do dobře známého Tigridu.

Knížku jsem nečetl, ale slyšel jsem, že spisovatel úspěšně zprostředkoval čtenáři obraz Kurdistánu jako skutečně divokého kraje.

Současný narativ

Ve veřejném prostoru se považuje obecně za bernou minci, že Kurdové jsou největším národem na světě bez vlastního státu. Petr Pelikán, význačný orientalista a arabista to vyvrací:

“Podívejte se třeba na Hausy, Joruby nebo Iby v Africe, kterých je víc než Kurdů.

Paštuny, Balúče, Sudánce nebo spoustu dalších velkých národů po světě, které nemají vlastní stát, si většinou musíme najít na Wikipedii, protože jsme o nich nikdy ani neslyšeli.”

Důvodem popularity Kurdů je nejspíše to, že oblast, ve které žijí, se rozkládá na území čtyř států, o kterých je v posledních letech hodně slyšet. A nejsou to veselé příběhy. 

Zejména se mluví o Kurdech žijících v Sýrii, kteří s velkým nasazením bojovali s tzv. islámským státem. To se považuje za silný argument pro to, aby jim byla přiznána nejvyšší forma autonomie.  

Náhled do reality

Má se za to, že Kurdové jsou etnikem víceméně homogenním. Jejich národnost je údajně tak silným pojítkem, že by při vytouženém sjednocení rázem překonali všechny politické a konečně i náboženské odlišnosti a nadšeně budovali jednotný stát. Nicméně zkušenost ukazuje, že tam, kde se domohli nějaké formy autonomie, propukají mezi nimi značné vnitrokurdské rozpory.

Třetí mýtus o Kurdech, který je rozšířen, je, že Kurdové byli v bojích proti Islámskému jedinou efektivní a rozhodující silou.

“Co se týče toho, kdo porazil Islámský stát a jak to vlastně celé probíhalo, bych rád připomenul, že nebýt zahraničního bojkotu proti syrské centrální vládě a velmi masivního vměšování a aktivní obrovské podpory demokratických i „demokratických“ protivládních syrských sil ze zahraničí, tak by syrský režim [...] Islámský stát i s ostatními vzbouřenci v Sýrii doslova rozmázl a roznesl na kopytech. Syrská vláda na to byla i vybavená, měla i letectvo, těžkou techniku, početnou organizovanou a vycvičenou armádu, aparát bezpečnostních služeb. To, že se tak z důvodů, které uvádím výše nestalo, a že se to pak celé vyvíjelo poněkud jinak, je už jiná věc. Kurdové bojovali s Islámským státem statečně. Ovšem bojovali na svém území a za své cíle...”  říká opět Petr Pelikán.

Národní státy v Evropské Unii

Nejen Evropa, ale celý svět byl vyděšen tou podivnou zhoubnou energií, kterou projevil jeden jediný národ, a to hned dvakrát po sobě. Mnoho se napsalo o tom, jak to strašlivé ničení začalo, kdo je za ně zodpovědný a jak to do budoucna vyloučit. Moudré hlavy nakonec nejspíše došly ke konsenzu, že je takové chování vlastní každému národu, který se domůže vlastního státu. Profesor Milan Zelený k tomu říká:

“Takže šlo o to, jak oslabit národní stát tak, aby se nemohl pouštět do těchto militaristických dobrodružství. A existují dva způsoby: první, že určité základní části a role národního státu přesunete dolů, na regiony a dáte samosprávám a regionálním systémům možnost, tak jako se to stalo Baťům ve Zlíně. A to byla původní myšlenka Evropy regionů.”

Vznik superstátu

Jenže potom se projevily politické ambice a v posledních dvaceti letech namísto toho, aby se předávaly povinnosti a pravomoci národních států dolů, začalo si je centrum přitahovat do své sféry. Takže namísto oslabení národních států byl vlastně vytvořen nadřazený systém, který z toho vyšel naopak posílen. A tak dnes namísto států máme superstát.

Naštěstí zatím nemáme supernárod, ale to je přesně to, po čem touží unijní vůdcové. Kdyby se uskutečnil jejich sen, toiž že by se každý občan Unie cítil především unijním Evropanem a pak trochu cípem duše nějakým Němcem, Francouzem nebo třeba Čechem, pak by se mohla Evropská Unie stát jedním z relevantních hráčů na globálním hřišti. Ať už k dobrému či zlému...

Není jasné, zda v současnosti podporovaný příliv příslušníků bytostně cizích kultur má podle představ bruselských vůdců podpořit homogenizaci eurobruselského národa. 

Výsledkem může být homogenizace nikoli národnostní, ale náboženská. 

Nábožensky definovaných států je několik, jsou s nimi starosti a problémy, ale muslimský cvalík zvící Evropské Unie, to by bylo něco opravdu unikátního.