Mezilidská komunikace

V knize Eric Berne: Jak si lidé hrají popsal autor základní typy (komunikačních) interakcí mezi lidmi.  Jak se dají uplatnit jeho teorie v řízení společnosti? Jak v propagandě?

Autor vytyčuje tři role, které každý jedinec v komunikaci s ostatními zastává. Jednou z nich je Rodič. Je zvyklý mít autoritu, s ostatními jedná z pozice vedoucího, nadřazeného, kárajícího a podobně. Protilehlá pozice je Dítě. Dítě je zvyklé poslouchat příkazy, ale na druhé straně občas rebelovat, citově vydírat a zlobit. Někde ve středu mezi těmito dvěma pozicemi je role Dospělého. Dospělý si je vědom sám sebe sebe, je asertivní a většinou se snaží o porozumění, vyjednávání na úrovni, má snahu poučit se v dialogu nebo někoho o něčem přesvědčit. Jedná-li Rodič s Dítětem (rozuměj třeba padesátiletým, ale který momentálně přijímá roli Dítěte), je ve svém živlu. Poučuje, přikazuje, napomíná a podobně. Narazí-li na Dospělého, snaží se ho zatlačit do role Dítěte. Setkají-li se dva Rodičové, pak buď se jeden snaží druhému vnutit roli Dítěte, nebo si můžou krásně notovat. O tom, jak děti zlobí, jak je dnešní mládež zkažená a podobně. Když spolu komunikují dvě děti (skutečné děti, “mrňata”), pak se mohou vychloubat. Kdo má lepší hračky, čí maminka je hodnější nebo čí otec je chlapáčtější. Dítě v člověku hledá autoritu která mu poradí, která mu pomůže v rozhodování. Dětinský člověk vyhledává někoho, kdo by mu pomohl se zorientovat v životě, v politické situaci a podobně. Když se mu podaří někoho takového najít, upne se k němu bezvýhradně a důvěřuje mu ve všem. Pokud je jeho hlavním zdrojem informací televize, personifikuje si ji do Rodiče a bere si z ní nejen “nezpochybnitelné” informace, ale čerpá z ní i návody, jaké postoje má v důležitých situacích zaujímat. 

V době předlistopadové to bylo jednoduché, televize byla jen jedna a v denním tisku drtivě vedlo Rudé právo. Masa lidí si myslela:

říkali to v televizi či psali v novinách, tak to musí být pravda. 

V dnešní době je kromě veřejnoprávní televize celá plejáda televizí soukromých a existují i jiná média snadno dostupná. To je skvělé, každý si může vybrat podle libosti. Může najít servery či jiné zdroje, které se záměrně snaží být otevřené různým politickým či vůbec myšlenkovým směrům, ale pro některé lidi je možnost volby zátěží. A tak si najdou zdroj, který jim vyhovuje nejvíce a toho se pak drží. Ten se pro ně stává jakýmsi guru, podle přenesené klasifikace E. Berne Rodičem. Dospělý člověk sám sebe přepne do role Dítěte. Když potká jiné dospělé Dítě, pak může zjistit, že vyznávají stejného nebo aspoň kompatibilního guru - Rodiče. Pak si báječně rozumějí a chlubějí se, kdo onomu guru lépe rozumí, kdo od něj dostal více skvělých rad. V druhém případě se oni Rodičové liší, a pak se dospělé Děti začnou hádat, čí Rodič je lepší, který víc ví a dává lepší rady. Asi tak jako malé děti se chlubí svými rodiči.

Jiná situace nastává, když se takové Dítě v letech setká s Dospělým. V žádném případě si ho nebude snažit naklonit do role Rodiče. Ono už toho svého má vybraného, takového, kdo autoritativně hlásá svoje stanovisko, zatímco Dospělý mluví věcně a klidně přízná, že na řadu věcí nemá pevný názor a o jiných věcech je ochoten diskutovat, aby si svůj názor artikuloval, popřípadě vylepšil. 

V současné době vypadají jako nejdůvěryhodnější Rodič veřejnoprávní či jiná mainstreamové zdroje.

Společnost, v níž převládají dospělé Děti,  se snadno ovládá.