Informační válka, její vojáci a jejich munice

Se zhoršováním mezinárodní situace se stále více objevuje termín “Informační válka”.  Podle mnohých je to přípravná palba před válkou opravdovou. Jaké střelivo se v ní používá? Jaká taktika a jaká strategie?  

Informace(zlat.in-formatio, utváření, ztvárnění) je velmi široký, mnohoznačný pojem. Aniž bychom zkoumali různé významy tohoto pojmu, soustřeďme se na prostý fakt utváření, popřípadě formování. 

Co se má vlastně formovat? Inu, nic menšího, než naše vědomí. O vědomí bylo leccos napsáno. Pro účely tohoto pojednání si dovolím podat spíše triviální vysvětlení, za něž si zasloužím věčné prokletí lidí myslí ušlechtilých, chápajících člověka jako tvůrce či následovatele vznešených idejí. 

Tak tedy: člověk je ovládán dvěma hlavními hybateli, společnými všem tvorům hodným toho jména:
snaha zlepšovat si životní podmínky a  předávat dále svoje geny. K tomu mu dala příroda jednu velkou výhodu proti ostatním tvorům usilujícím o totéž: mohutnou mozkovou kůru (neocortex), která dokáže reflektovat vztah mezi příčinami a následky a dále je vyhodnocovat a zpracovávat.

Vědomí si pak můžeme představit jako generátor neustále běžících scénářů, reagujících na všechny podněty jako příležitosti k naplnění našich hybatelů či hrozeb, které jim brání. Jsme-li v situaci potenciálně nebezpečné, běží scénáře ve smyslu - co se stane, když uděláme takový či jiný krok, který krok bezpečí zvyšuje a který snižuje, a tak dále. Podobně vnímáme a zpracováváme příležitosti ke zlepšení našeho stavu.

Vědomí se formuje z vlastních zkušeností, například podle získaných boulí nebo měsíců strávených v sádře či ve vězení, nebo zprostředkovaně, třeba i ze sdělovacích prostředků včetně divadla, filmu či inzerátů. Jestliže mozek “obohatíme” dodávkou nějaké drogy, začne produkovat scénáře odporující našim zkušenostem či nabytým vědomostem. Je možno mluvit o změněných stavech vědomí.

Propagandisté, vojáci informační války, nechtějí (zatím) měnit vědomí lidí chemickými či fyzikálními prostředky. Snaží se jim vytvořit v mozku obraz toho, co lidi ohrožuje a toho, co je pro ně přínosné či výhodné.  A pak už stačí jen napovídat, jakými cestičkami se vyhnout zlu a jak sbírat prospěch. 

Nejjistější cesta je ovlivnit celkový obraz, jaký má člověk o realitě, tedy o světě vůbec. Velezkušený propagandista praví, že takové ovlivňování musí být hierarchické, a to od nejvyšší úrovně dolů. V nejvyšší úrovni je třeba objektu předložit model minimálně z nějakých devadesáti procent totožný s tím jeho a jenom v tom zbytečku podstrčit něco z modelu propagandistického. 

Problém je v tom, že lidé jsou různí. Jestliže je objektem propagandy tvrdý fatalista, věřící, že vše se děje z vůle Nejvyššího a jakákoli lidská snaha něco zvrátit se jeví jako směšné pinožení, pak nezbývá než mu vysvětlit, že vůle Nejvyššího je přesně taková, jak hlásají autority, jen v nějaké maličkosti se třeba autority trošíčku rozcházejí a nejspíše je to tak a tak.

Pokud žije objekt propagandy ve světě vznešených idejí, které jsou podle něj nutné, aby lidstvo jako celek postupovalo vpřed, je možné zpochybnit, co vlastně znamená VPŘED, jaký je směr a smysl vývoje lidstva. 

Takové “programování” je však potřebné a účelné pouze u subjektů přemýšlivých, potenciálně vhodných jako propagandisté nižších ranků. Pro “obecenstvo” jednodušší se vystačí s adekvátně primitivnějšími taktikami. Hlavně je třeba vykreslit barvitě a působivě, kde je zlo a kde dobro. 

Do informační války ovšem patří i neutralizace propagandy druhé strany. To je možné buď kvalitní protipropagandou nebo omezením kanálů, kterými nepřípustná propaganda proniká. Pamětníci období reálného socialismu mají ve vzpomínkách více to škrcení kanálů než kvalitní propagandu.

Na zemském povrchu je omezený počet a omezená plocha prostorů, kde se dá vést válka. Válčící strany potřebují mimo jiné mohutný přísun materiálu, povrch, kde se může pohybovat bojová technika a tak dále. Podobně informační válka potřebuje prostor, v němž se mohou šířit informace, popřípadě dezinformace, chcete-li. A právě tento prostor se počátkem let devadesátých explozívním způsobem rozrostl. Vývoj komunikačních technologií, na nich vyrašené služby, mezi něž patří dnes již neodmyslitelné sociální sítě a další vymoženosti činí z informační války složitou a ošemetnou záležitost.

Tak tedy válka. Ale o co? Co je vlastně jejím cílem? 

Společnost dospěla technicky do takového stavu, že se svět stává jednou vesnicí, kde si lidé málem vidí do talíře. Mluví se o potřebě Nového uspořádání světa. Nabízejí se snad jen dvě či tři varianty.

Svět unipolární, který nastal po rozpadu SSSR se blížil představě fanatika globalizace Thomase Barnetta, který v knížce The Pentagon's New Map horuje pro totálně propojený svět. Dochází k tomu, že k dokonalému propojení bude nutné vytvoření jednotných pravidel pro celý svět, jejichž dodržování bude ovšem třeba kontrolovat a vynucovat. Vynucovatelem bude muset logicky být ten, kdo má dostatečnou moc. 

Něco na tom je: pro svět je lepší i nedokonalý řád než chaos. Daní za potlačení chaosu musí být tolerance ke stavu, kdy se Vynucovatel neubrání určitému zneužívání svého postavení. Jeho propaganda pak musí nést do světa sdělení, že Vynucovatel je veden nejušlechtilejšími pohnutkami, že mu jde hlavně o svobodu a demokracii. Má obrovskou vojenskou sílu, geopoliticky vynikající polohu mezi dvěma oceány a vysoce výkonnou ekonomiku.  

Na druhé straně existuje řada států, které se podvolit nechtějí. Samy nezmohou nic, Vynucovatel má řadu prostředků, jak je “přivést k rozumu”. Naštěstí pro ně existuje stát Solida, který dodržuje obchodní smlouvy, neporušuje je svévolnými sankcemi a hlavně - uznává legitimní vlády ostatních zemí. Má obrovské přírodní bohatství a disponuje i určitou vojenskou silou, kterou dokáže odradit státy, jež si na ně brousí zuby. Na mezinárodním poli ji dokáže použít velice obezřetně a přitom účinně. Jeho propaganda pak prezentuje jakýsi deštník před zásahem Vynucovatele, který bude hlavně ku prospěchu státům pod jeho ochranou. 

Na spojenectví se Solidou spoléhá dokonce i Pásovec, ekonomicky velice silný a nesmírně dynamický stát, který chce propojit valnou část světa jakýmsi dopravním pásem spleteným z několika cest, po kterých bude proudit zboží i suroviny. Do světa vysílá sdělení, že kde se obchoduje, tam se neválčí, on sám je vzorem stability, neboť je nositelem civilizace, která přetrvala tisíciletí a sjednotila nesmírné množství národů, které v ní prosperují a rozvíjejí se. 

Jak si v tom stojí Evropská unie? Proti výše zmíněným hráčům má nevýhodu v tom, že se jedná o jakési společenství států s různou historií, různým ekonomickým a technickým potenciálem a různými ambicemi, leckdy mířícími proti sobě navzájem.

V takovém případě je ovšem obtížné vysílat nějaké radikální sdělení. Proto nezbývá než najít něco, co nejméně vadí všem členům a má to nějaký vznešený náboj. Takže se hlásíme k západní civilizaci a hlavně chráníme svět před peklem globálního oteplování. 

To bohužel není až tak velký kalibr. A proto se musíme hlavně soustředit na blokování informací, které by mohly způsobit v našich řadách rozpory až rozbroje.