Připomeňme si spolu pár základních údajů o tom, kam vede korupce, ekonomická krátkozrakost, bezbřehá neomalenost a nepostižitelnost politických a mocenských představitelů. Lide jak vidím, chtějí zapomenout na fakta a pravdu, která se „tak nějak nehodí“.
1964 v Chile byli zahájeny reformy, které mely obnovit upadající chod Chilského hospodářství. Spustili sociální a ekonomické programy, nicméně dle odpůrců byly tyto reformy nedostatečné. Zkrátka ambiciózní program na záchranu upadajícího hospodářství selhal. V roce 1970 se senátor za Socialistickou stranu Chile – Salvador Allende vedl kolaci zahrnující socialisty, komunisty, radikály a křesťanské demokraty.
Místo avizované prosperity, ale nastává ekonomická krize a v roce 1972 propuká naplno. Ekonomika klesá a nezaměstnanost stoupá. Jsou přijaty programy na zmrazení cen a mezd, je přijata daňová reforma. Projekty veřejných prací pomohly snížit nezaměstnanost. Znárodňují se banky a klíčový průmysl. Vše se jeví ve světlých barvách a budoucnost vypadá skvěle.
Jenže otázka zní: „Kde bere Allendova vláda peníze k těmto rozsáhlým změnám?“ Vypůjčí si od bank, natiskne další ničím nepodložené peníze, upravuje a manipuluje zákony a ústavou. Na počátku roku 1973 se inflace dostává mimo kontrolu. Na podporu zmrzačené ekonomiky pro jistotu začínají stávkovat lékaři, studenti, odboráři horníci z měděných dolů. Obyčejní pracující lidé nejsou spokojeni s destabilizací své země, nemají prakticky žádné jistoty. Mimo těch, že Chile se řítí někam do bezedné díry. Netuší jak z této situace ven.
Asi by zde bylo na místě připomenout si kdo protestoval, demonstroval, či vyhrožoval exodem v posledních měsících v České Republice.
11.září 1973 uskuteční generál Augusto Pinochet vojenský převrat a přebírá kontrolu nad zemí. Má to okamžitě několik důsledků. Salvador Allende údajně páchá sebevraždu v prezidentském paláci. Brigádní generál Sergio Arellano, podplukovník Sergio Arredondo Gonzáles, major Pedro Espinoza Bravo, kapitán Marcelo Moren Brito a nadporučík Armando Fernandéz Larios nařizují a později také sami provádějí fyzickou „čistku“ odpůrců vojenského převratu. Výsledek je, že tyto Eskadry smrti mají na svědomí mrtvé a pohřešované po celém území Chile. Statistiky uvádí počty od 99 do necelých 3000 osob. Oběti jsou většinou pohřbeny v neoznačených hrobech a nebo shozeny do moře.
Vzniká podhoubí pro partizánskou válku a země se až do roku 1980 potácí na pokraji občanské války. V roce 1980 vypudila vojenská junta chilské revolucionáře a partyzány do Argentiny, do Nikaragui. Do výcvikových táborů na Kubu, do střední a východní Evropy, a do severní Afriky. Postupně je povolena větší svoboda projevu a právo shromažďování. Chile se orientuje směrem na volný trh a zbídačená země se pomalu zvedá.
Augusto Pinochet byl poražen ve volbách 14.prosince 1989 křesťansko demokratickým kandidátem Patricio Aywinem. Přichází demokratická současnost Chile a nastává čas pro neuvěřitelný boom a ekonomický růst. Pravdou ovšem je, že základ pro tento ekonomický růst dal onen nenáviděný a zatracovaný despota, uchvatitel moci pro jedny a záchrance Chile pro druhé, generál Augusto Pinochet.
Na druhou stranu existují i jiné státy Latinské Ameriky, třeba Argentina zbankrotovala. Argentina, která měla šanci stát se jedním z nejbohatších států světa. Její přírodní bohatství, rozloha, zaměření se na vývoz a gramotní lidé ji k tomu předurčovali. Shodou okolností také Argentina šla obdobnou cestou jako Chile. Nebyla však úspěšná. Juan Domingo Perón a jeho manželka Maria Eva Duarte de Perón (všichni znají Evitu), doslova vládli Argentině a lidé je zbožňovali. Po nich následovali další vojenští představitelé, kteří pravděpodobně kvůli odvrácení pozornosti veřejnosti od zničující ekonomické krize, chronických občanských nepokojů v zemi, zavlekli roku 1982 Argentinu do války s Velkou Británií.
2.dubna 1982 obsazením Falkladských ostrovů fakticky Argentina zahájila vojenské tažení proti Velké Británii. Konflikt trval necelé tři měsíce. Na obou stranách bylo zabito a zraněno mnoho vojáků, padlo více než 1000 lidí. Válka skončila opětným obsazením Falklandského souostroví Velkou Británií. Posílila se díky tomu pozice Margaret Thatcherové, ale neoslabila se pozice vojenské junty v Argentine. Argentincům bylo servírováno hrdinství a vlastenectví obránců Malvinského souostroví (Argentinské označení Falkland) a odpor proti kolonialistům.
Argentinská krize dokázala roztočit kola inflace i na 200% měsíčně. Od 70. let minulého století Argentina žila na dluh. Snaha o restrukturalizaci dluhů skončila 23.prosince 2001 státním bankrotem. Pravda, v Latinské Americe jsou i jiné státy, např. Brazílie, která se dere k pozici supervelmoci. Nebo naopak Venezuela. Kde by lidé nebýt ropy již pomalu neměli co jíst. Tak pěkně to tam Hugo Cháves vede.
Také Evropská Unie žije na dluh. Řada zemí musela od ostatních obdržet přímou finanční podporu, i když to zakladatelské smlouvy EU původně výslovně zakazovaly! Některé členské státy Evropské Unie de facto zbankrotovali, nebo se potácejí na prahu bankrotu. Smutné je, že do těchto států lije peníze Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond a velké evropské banky, které tím znehodnocují měnu svých střadatelů.
Státní bankrot není žádna selanka, jak se nám přestavitelé moci a úředníci EU snaží namluvit. Znamená to hlad, bouře, masové protesty. Totální znehodnocení měny.
Evropská centrální banka nakupuje svoje vlastní dluhopisy, trh s akciemi letí dolů a společná víra papalášů z Bruselu v kouzelnou moc Eura praská jako mýdlová bublina. Politici a nikomu neodpovědní úředníci nás dotlačili do těžkého průšvihu, a není z něj rozumná cesta ven.
Vlastně dluhová krize už trvá pomalu dva roky, jen je to v současnosti víc jasnější. Je to jako mor ve středověku. Dneska máme dluhopisy a banky. Dříve přenášeli mor blechy, hlodavci, potkani a krysy. Dnes jsou to bankéři, politici a úředníci EU.
