Česká televize – věc soukromá?

Česká televize, zosobněna jejím generálním ředitelem, tyje z našich televizních poplatků. To se nám zřejmě snaží sdělit společenský (nebo spíše humoristický?) časopis Reflex. Na jeho titulní stránce se nedávno objevil Jiří Janeček v leopardích plavkách, se silným zlatým řetězem s logem ČT a se spokojeným úsměvem na tváři.

Jaký duvod k úsmevu má asi Silvio Berlusconi...?

Předpokládám, že sám takto časopisu nezapózoval, ale že šlo o fotomontáž (na stránkách časopisu se tomu říká ilustrace). Po Davidu Rathovi je to v poslední době už druhé takové zobrazení. Nad motivací se pozastavovat nebudu, je zřejmá. Obsah po přečtení tohoto „vyváženého“ článku také nechci komentovat. Vizuální stránka sdělení má totiž mnohem větší dopad. Nedávné „porno-obaly“ jsou toho dokladem. Ale zpátky od tištěného média k elektronickému – tedy k České televizi.

Tato veřejnoprávní instituce je ze své podstaty zajisté jiná než soukromé stanice. Na to, aby mohla ekonomicky konkurovat, by musela používat stejné prostředky jako privátní televize. Tedy vysílat zábavu většinového vkusu. Zřejmě by tedy musela zrušit většinu pořadů svého druhého kanálu. O jeho privatizaci usilovaly už v době televizní krize v roce 2000 zájmové skupiny a část politiků z pravé části politického spektra. To ostatně bylo záměrem již v roce 1990, kdy myšlenka přeměny tohoto státního média ve veřejnoprávní neměla zrovna v těchto kruzích na růžích ustláno. Usilovalo se o její privatizaci, což byla v době okouzlení všelékem neviditelné ruky trhu vřeleji přijímaná koncepce. Televizní vysílání ve většině zemí Evropy bylo na rozdíl od USA však vždy nějakou měrou v rukou státu, nebo po vzoru BBC financováno z veřejných prostředků.

Současná veřejnoprávní televize je v krizi identity (jaké má poslání a pro koho vysílá), ekonomické i organizační. Prostředí soukromých televizí sebou zase nese samozřejmé riziko ekonomických vazeb na své vlastníky a provázanost s nadnárodními korporacemi. Představa vyváženého zpravodajství v rukou soukromého vlastníka je vždy lehce absurdní a nereálná (viz. Berlusconiho televizní síť v Itálii). Není to příklad jediný, v době první války proti Iráku v roce 1991 neměli její odpůrci v televizních stanicích žádný prostor. „Kanál NBC je majetkem General Electric, jednoho z hlavních armádních dodavatelů. Takže to nebyla náhoda, že v roce 1991 měla NBC nejválečnější tón…“ (Ramonet, I.: Tyranie médií. Praha: Mladá fronta 2003, kap. Nová impéria).

Jiří Janeček bude generálním ředitelem pravděpodobně znovu zvolen. Na jeho místě si umím představit jistě i lepšího kandidáta, ale také horšího. Ivo Mathé se do historie zapíše zřejmě lépe, ale taková Jana Bobošíková by jistě kámen na kameni veřejnoprávní televize nenechala.

Programová struktura se také vyznačuje velkou nevyvážeností, přesto jsou tu pořady, které by v komerční televizi neměly jistě šanci na přežití. Namátkou filmový klub a hudební pořady od jazzu po koncerty alternativní scény. Tyto pořady jsou sice vysílány v pozdních nočních (nebo brzkých ranních) hodinách, ale to je daň za jejich kvalitu. Původní tvorba je sice ne vždy na stejné úrovni, ale vytváří alespoň alternativu k americké produkci seriálů typu Kriminálka… odkudkoliv.

 Kromě výroby vlastních pořadů ČT podporuje českou kinematografii. Letošní udílení Českých lvů potvrdilo, že se Česká televize významně podílí na stavu české filmové tvorby. Všechny oceněné snímky, včetně vítězného filmu Petra Zelenky – Karamazovi, byly koprodukovány Českou televizí.