Žalobci v justici

Republika se stává dirigistickým (totalitním) státem. Občané s právnickým vzděláním ovládli jak moc zákonodárnou, tak také soudní.

Moc soudní je v právním státě nezávislá na moci výkonné. Čím více panovníci tuto nezávislost respektovali, tím stabilnější a životaschopnější stát vybudovali.

K nejhorším deformacím moci soudní docházelo v dobách „socialistické“ republiky. Stát sice verbálně uznával Listinu práv a svobod, soudy ale soudily podle nevyvratitelné domněnky, že v republice vládne pracující lid, jehož představitelem je Komunistická strana. K vyškoleným soudcům přidali soudce z lidu, kterým stranické sekretariáty sdělily, jak je třeba soudit.

Bohužel řada vyškolených soudců z té doby je pořád ve funkcích. Aby si zachovali moc, Ministerstvo spravedlnosti různě přizpůsobovalo právní předpisy a poslanecká sněmovna je schvalovala. Počet soudů narostl několikanásobně a všechny si vybudovaly paláce.

V právních státech se na soudy obracejí občané nebo instituce. Aby se na soud obracel stát (to je panovník) se nikdy nemohlo přihodit. Panovník je od toho, aby rozhodoval, čili vládl. Vláda má vládnout tak, aby občanovi zajistila všechna jeho práva. Soudy nejsou k tomu, aby vládě určovaly, jak má vládnout. Trestné činy (vraždy, loupež, zaviněné hromadné neštěstí,..) za stát soudu předkládá státní žalobce. To je nezastupitelná povinnost žalobců. Soud rozhoduje, zda k trestnému činu došlo.

V našem státě se jménem státu obrací na soud samotný stát i ve věcech, které nemají žádnou logiku. Žalobci jménem státu obtěžují soudy, aby rozhodovaly o věcech, které patří do pravomoci státu. Jak může soud soudit případ, který se nestal? Jak může soud odsoudit občana, který údajně jménem státu požadoval úplatek? Jak může soud soudit občana, který postupoval podle předpisů státu?

Funkci státních žalobců zastávají úředníci, kteří zřejmě podléhají politickým a mocenským tlakům. Soudci nejsou dostatečně odolní, aby čelili nesmyslným požadavkům státních zástupců.

Je třeba soudcům přikázat, jak mají interpretovat termín „Zákon“. Dále znemožnit soudcům různý výklad Ústavy.

Následující paragrafy by zajistily, že se stát stane právním.

§ 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

   1. Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

   2. Ústava, Listina základních práv a svobod,

   3. nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU)

   4. zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

   5. nařízení institucí a osob, které mají zmocněni nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje senát nejméně tří soudců. Jeho rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. Soud nesmí měnit žalobní návrh. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové, každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

Je na jednotlivých politických stranách, zda se přihlásí k navrhovaným úpravám právních předpisů. U některých voličů mohou zabodovat.