Žaloba a petice

Obrátil jsem se na Nejvyšší správní soud s následující peticí a žalobou. Kopie jsem zaslal vládě,  poslancům a senátorům.

Právní demokratický stát

Vlády za prezidenta Havla trpěly (a 30 let stále trpí) skutečností, že část moci výkonné a celá moc soudní pokračovala v praktikách, kterým se naučili za totality. Státní zástupci (prokurátoři) zůstávají zařazení do gesce ministra spravedlnosti. Z toho titulu se domnívají, že mohou beztrestně obvinit kteréhokoliv občana, dokonce i poslance s mandátem imunity. V právním státě je takový krok nepřípustný. O každém skutku, nebo o podezření z vykonaného skutku, musí rozhodovat nezávislý a nestranný soud.  Státní zástupce má povinnost požádat soud, aby rozhodl, zda předložené důkazy stačí k obvinění, nebo zda policie má pokračovat ve vyšetřování. Jestliže soudce žalobu přijme, nebo povolí další vyšetřování, automaticky se musí stát zákonným soudcem šetřeného případu.

Neexistuje žádné předávání případu jinému soudci. Všichni soudci musí rozhodovat nestranně a nezávisle. Všichni mají stejnou pravomoc. Ústavní soud v První republice měl pouze třetinu soudců. Republika měla o 50% víc obyvatel. Soudy probíhaly bezproblémově, protože prokurátoři respektovali své povinnosti, a soudci věděli, co je spravedlivý (čili pravdivý) výrok. Právnické fakulty a jejich absolventi postrádají kritické myšlení, ignorují základy matematiky.

V právním státě každý soudce rozhoduje výhradně o žalobním návrhu. Jedná-li se o spor, ve kterém je více účastníků, musí soudce vyloučit všechny, kterým je výrok soudu lhostejný. (Princip vyloučení třetího). Zůstanou pouze dva subjekty: žalobce (žalující strana) a odpůrce (strana žalovaná).

Soud je činnost za úplatu. Není-li žalobcem stát, musí soudce stanovit výši soudního poplatku, kterou skládá žalobce před jednáním soudu. Každý soud probíhá pouze mezi dvěma subjekty. Soudce vynáší své rozhodnutí jménem Republiky. Soudce má pouze dvě možnosti, jak může rozhodnout:

A: Uzná předložené důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Soud uznal důkazy žaloby. Žalovaná strana splní tyto požadavky žaloby…. Žalovaná strana hradí veškeré soudní výlohy žalobce.“

B: Soudce neuzná důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Žaloba se zamítá. Žalobce uhradí veškeré soudní výlohy žalované straně.“

Je lhostejné, která strana se na soud obrátí (která strana je žalobcem). Rozhodnutí soudce (která strana je či není v právu) je identické. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. Oba výroky jsou pravdivé. Je-li soudnictví jednostupňové, je výrok soudce pravomocný. U nás máme soudnictví dvoustupňové. Každé rozhodnutí soudce je pravomocné. Pouze odvolání k soudu druhého stupně pozastavuje výkon rozhodnutí soudu prvého stupně. Každý účastník sporu má právo podat odvolání proti rozsudku soudce prvního stupně. Pravomocné rozhodnutí pak vynese soudce odvolacího soudu. Soudce, který vynesl pravomocné rozhodnutí, stává se zákonným soudcem případu. Z ekonomických důvodů má být činnost pachatelů souzena stejným (zákonným) soudcem. Rozhodnutí o potrestání je pak rychlejší, a může ho formulovat pomocník soudce.

Pod každým rozsudkem musí být podepsán jeden konkrétní soudce. Do právních norem nepatří „závazný právní názor“, jak nám to vnucuje současná justiční praxe. Je nejvyšší čas nastolit soudnictví, které není spjaté s rozhodováním za časů přebírání majetků zabavených státem, do rukou občanů, u kterých je vlastnické právo problematické.

Soudy mají být specializované podle potřeb společnosti. Právní předpisy jsou zahlcené množstvím „trestných činů“. Žádný soudce neví předem, zda činnost nebo skutek, který žalobce předkládá, je trestný čin ve smyslu zákona. Proto státní zástupci musí takové označování předmětného řízení používat obezřetně. Až na konci soudního řízení lze konstatovat, že k trestnému činu došlo. Stačí pouze dva různí soudci a teoreticky pouze dvě jednání před soudem, aby se rozřešil každý spor. Soudní procesy musí probíhat ekonomicky, soudci musí respektovat literu a ducha Ústavy.

Náprava současného stavu vyžaduje souhlas většiny zákonodárců a uvážené krok vlády.

I. Přeřadit institut Státního zastupitelství do gesce ministra vnitra, nebo z něho učinit samostatný úřad. Státní zástupci musí dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázaní mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Jestliže státní zástupce u soudu neuspěje, může (a nemusí) v řízení pokračovat státní zástupce vyšší instance. Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice.

II. Soudcům je nutné upřesnit hierarchii rozhodování a soudcovský slib takovým způsobem, který nedovolí překrucovat literu Ústavy. Třeba podobnými odstavci, vloženými do právních předpisů:

§1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří zákon, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO),

(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje soudce, který se stává jeho zákonným soudcem.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

Ing. Karel Januška