Vydání poslanců do rukou soudů

Soudci v taláru hodnotící konkrétní rozhodnutí exekutivní moci snadno podléhají pocitu vlastní důležitosti a propadají představě, že jejich posláním je bránit ducha Ústavy, bez ohledu na její konkrétní znění.

Máme taková rozhodnutí soudů, za která se ministr spravedlnosti omlouvá, že se stát dopustil trestných činů. Kde si soudci přidělují peníze ze státního rozpočtu. Kde se ministr spravedlnosti chlubí tím, že spousta občanů rezignovala hledat spravedlnost u soudů (protože poklesl počet případů, kdy se občan na soud obrací). Soudci za zřejmý politický puč, hledají „nové“ trestné činy v podobě nezdaněných kabelek.

Právní věda se má zabývat právem každého občana. Právo je definované v Ústavě: Každý občan má právo činit vše, co mu zákon nezakazuje. Soudce má povinnost vynášet taková rozhodnutí, která mu zákon přikazuje. Je to tak složité, že tomu někdo nerozumí? Který zákon nařizuje soudci, aby rozhodoval o skutku, nebo právu, které nikdo nepožaduje? Do čeho se soudci a státní zástupci pletou? Neumějí číst?

Soud je jednosměrná cesta. Každý soud musí vést k jednoznačnému rozhodnutí. Jde-li o trestný čin, musí se soud jednoznačně vyjádřit. Trestný čin se stal, nebo trestný čin se nestal. Rozhodnutí musí být pravdivé. Všichni porotci (nebo samosoudce) musí dojít k jednoznačnému závěru: Obžalovaný se trestného činu (skutku) dopustil. Jestliže jeden z porotců není o existenci trestného činu přesvědčen, potom je existence trestného činu sporná, a výrok poroty nesmí znít “Obžalovaný se trestného činu dopustil“. Co to je trestný čin (skutek) ve stavu přípravy?

V občansko-správních sporech může soudce rozhodnout podle svého svědomí. Ale každé rozhodnutí musí respektovat skutečnost, že opak rozhodnutí musí být výrok pravdivý. Jestliže soud jedné straně nějakou věc, nebo právo odebírá, automaticky tuto věc či právo přiděluje protistraně. Soudce nesmí měnit žalobní návrh a svou moc používat ve prospěch některé strany sporu. Pouze o tom, co je uvedené v žalobě, smí soud rozhodovat. Taková by měla být praxe soudního rozhodování. Stát musí být stejným účastníkem sporu jako kterýkoliv občan nebo spolek. V tom je princip rovnosti občanů před zákonem.

Poslanci reprezentují své politické strany. Potřeby občanů mají pro ně být na prvním místě. Místo toho nechávají působit justiční mafii. Ministr spravedlnosti se veřejně omlouvá za trestné činy spáchané na občanech. Asistuje mu bývalý ministr spravedlnosti, za kterého se událost stala (politický puč). Moderátor České televize nedokáže položit jednoduchý dotaz: Co poslanci učinili, aby k takové situaci již nikdy nedošlo?

Cesta je jednoduchá. Každá politická strana, která se uchází o účast ve vládě, měla by zřetelně vyjádřit, jak si představuje právní stát..

Poslanecká sněmovna vydává poslance do rukou moci výkonné a soudní. Nezkoumá, zda skutečně došlo k trestnému skutku (činu). Nevolá státního zástupce, aby jí přesně zdůvodnil, kdy, kde a jakého trestného činu se poslanec (nebo několik poslanců) dopustili.

Proto je nezbytně nutné, aby voliči v následujících volbách hledali takovou stranu, která soudce přinutí respektovat Ústavu. 

Voliči by měli dát přednost stranám, které chtějí vymýtit nemravnost v justici.