Téma pro povolební vyjednávání

Úvaha nad délkou soudních sporů a kvalitou soudů prvého stupně. Návrh na doplnění právních předpisů. 

Dva subjekty se nemohou dohodnout o důležité věci. Jedním subjektem může být stát, kterého zastupuje státní úředník (státní zástupce). Spor může být i o takové případy, kdy podle našich zaplevelených právních předpisů může jít o čin, který by bylo možné zařadit mezi trestné činy (skutky).

Pokud dává návrh stát, je v jisté výhodě. Státní zástupci jsou náležitě vyškolení, vesměs znají praktiky u soudního řízení. Státní zástupci mohou čin přímo označit za trestný. Soud, který obdrží řešit toto podání, není si jistý, zda jde skutečně o trestný čin, nebo státní zástupce je z nějakého důvodu zainteresován v tom, aby žalovaná osoba byla společensky znemožněná. Soudce, kterému je svěřená  pravomoc, aby o existenci trestného činu rozhodl, se také může jednoduše mýlit.

Proto je bezpodmínečně nutné, aby o existenci trestného činu před vlastním řešením sporu rozhodovalo několik soudců. Jejich rozhodnutí musí být výrok pravdivý, všichni soudci (porotci) musí mít stejný právní názor, že k trestnému činu došlo. Jestliže porota čin označí jako trestný, soudní řád stanoví soudům jiné podmínky pro jeho vyřešení.

Velmi často slyšíme, že odvolací soud posoudil daný případ a vrátil věc soudu první instance. Co odvolací soud sděluje všem občanům? V podstatě toto: Soud prvního stupně byl tak nekvalitní a učinil tak nesmyslné a nezákonné posouzení tohoto případu, že soudu druhého stupně nezbyla jiná možnost, než vrátit případ k novému šetření. Odvolací soud asi  vyslovil, v čem vidí pochybení soudu prvého stupně. Příkaz vracení sporu první instanci není nikde v Ústavě uvedený. Často laici čtou, že Ústavní soud potvrdil "závazný právní názor". To lze aplikovat v případech, kdy je řešení možné dvěma různými výroky. Soudí se dvě práva. Jestliže spor může mít pravdivé (spravedlivé) řešení, pochybuji o tom, že by ÚS souhlasil s nepravdivým (nespravedlivým) výrokem. Otázku pravdivého výroku (pravdivé formule)  jsem se snažil zákonodárcům ozřejmit. Jinak by si mohli pozvat matematika z Karlovy univerzity.

Pro účastníka sporu je to sdělení: "Soudce prvého stupně, který řeší můj případ je tak nekvalitní, že odvolací soud nedokázal spravedlivě rozhodnout. Když  soudce prvého stupně tak nekvalitně soudí, proč odvolací soud nerozhodl sám?". V Ústavě je předepsáno, že nikdo nesmí soudcovo rozhodnutí ohrožovat. Proč odvolací soud nerozhodl, aby se doba vyřešení případu zbytečně neprodlužovala? Takové otázky si soudci zřejmě nekladou. Převzali postup řešení z doby totality. Je to patrně cesta k tomu, aby rozhodnutí soudu prvého stupně mohlo být „usměrněné“ tak, aby to některé straně vyhovovalo. Vrhá to na odvolací soud podezření, že nechtěl rozhodnutí učinit sám.

Každý soud prvního stupně, kterému někdy odvolací soud vrátil případ řešit znovu, je nekvalitní natolik, že by neměl soudit. Občanská iniciativa by mohla zveřejnit všechny soudce, kterým se to stalo. 

Pro občana a státní pokladnu by bylo daleko jednodušší, kdyby zákonodárce soudcům každého soudu nařídil, že mají respektovat znění Ústavy a nepožadovat po jiném soudci rozhodovat jinak.

Jak zabránit tomu, aby se soudnictví vrátilo do stavu před totalitou, je třeba do právních předpisů vložit následující paragrafy:

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje senát nejméně tří soudců. Jeho rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. Soud nesmí měnit žalobní návrh. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové, každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

Povolební jednání budou patrně složitá. V případě, že by se koaliční většina shodla na tomto doplnění zákonných předpisů, justice by se dostala na zcela jinou úroveň. Kromě výrazného ušetření ve státním rozpočtu, by soudní spory byly podstatně kratší. Občané volají po spravedlivém soudnictví. Zastupitelé v Parlamentu by mohli jim jednou mohli vyhovět.