Soudy a rozhodování.

Jedinou povinností každého soudu je, aby rozhodl, zda žalující strana má pravdu, nebo nemá pravdu. To naše soudy nečiní.

Nic jiného soudy nesmějí činit. Ani jedné straně sporu nesmí soud usnadnit její tvrzení.

Obvyklými stranami sporu jsou dva občané, nebo občan a jiný subjekt. Je lhostejné, která strana sporu se na soud obrací. Výsledek soudního rozhodnutí má pouze dvě základní možnosti.

Buď  A: Žalobce je v právu (žaloba má pravdu).

Nebo B: Žaloba se zamítá.

Jestliže soudce rozhodne, že nastal případ A, z toho mu současně plyne povinnost, aby zopakoval, jaké povinnosti z jeho rozhodnutí plynou pro stranu žalovanou. Nic není zadarmo, i soudní aparát platí všichni občané, takže současně musí stanovit, že veškeré náklady žalobce musí nahradit stana žalovaná (která v právu není).  

Přesně stejné podmínky nastanou, jestliže soud rozhodne, že v právu je druhá strana sporu. Pouze s tím rozdílem, že žalovaná strana nic nepožadovala, a žalobce musí uhradit náklady žalované straně.

Výrok soudu k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. Takový postup soudů byl aplikován už od antiky. Říká se mu důkaz opakem (opaku, z opaku, v matematice sporem).

Jestliže je žalobcem stát, průběh soudního řízení musí být stejný, jako v ostatních případech. Stát musí předložit takové důkazy, které jednoznačně usvědčují žalovaného, že se dopustil nějaké nepravosti. Stát nesmí po soudu požadovat nic jiného.

Jestliže stát veřejně pomluví jednu stranu tím, že ji označí za viníka, pak máme policejní stát.

Příkladů máme nemálo (Tluchoř, Parkanová, Dalík…Babiš). Ve všech případech státní zástupce překročil svou pravomoc a bezúhonné občany označil za viníky. Bohužel některé soudy a soudci rádi přistupují na to, aby se místo pravdy zabývali pomluvou. Trestný skutek je třeba nejdříve najít, až potom tlze vynést obvinění.

Soudy se zamotaly do svých rozhodnutí tak, že pomíjí existující důkazy předložené policií (sedm milionů v krabici) a viník trestného činu úkoluje soudy a běhá po svobodě.

Smutné na tom je to, že všichni zákonodárci tomu přisvědčují.

Před volbami jsem oslovil všechny kandidující strany, aby se stav v justici napravil. Navrhl jsem čtyři nové paragrafy, které by zajistily, že z policejního státu se republika stane státem dodržující demokratická pravidla.

Zatím se ani jedna parlamentní strana k těmto návrhům nepřihlásila.

Ve věci pana Babiše jsem Vrchnímu soudu v Praze dal toto Podání .

Nejkrásnější výsledek těchto voleb by byl, kdyby se prvním zákonem nové koalice staly tyto paragrafy:

  § 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

      1. Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

      2. Ústava, Listina základních práv a svobod,

      3. nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU)

      4. zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

      5. nařízení institucí a osob, které mají zmocněni nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje senát nejméně tří soudců. Jeho rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. Soud nesmí měnit žalobní návrh. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové, každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.