Soudnictví nebo mafie?

Zamýšlím se nad hodnocením naší justice psychiatrem Cyrilem Höschlem. Text z 18. května 2017 (Reflex)

"..důvodem k obavám a pesimismu je například stav justice a celé nastavení legislativní a justiční soustavy, jež se v některých momentech nedávno projevila jako neobyčejně zkorumpovaná, a to až balkánským způsobem, nad kterým zůstává rozum stát, kam se podíváte: propuštění katarského prince, zločinné spolčení soudce Berky, případ Davida Ratha, pád Nečasovy vlády, jedna kauza za druhou...."

Naše justice pohrdá nejen matematickými zákony, ale i Ústavou a Listinou práv. V každém právním státě platí, že občan je nevinný, dokud soud o vině obviněného pravomocně rozhodne. V každém právním státě platí, že smlouva je platná, dokud soud smlouvu pravomocně zneplatní.

V našem státě předběžné opatření o vině či nevině činí zpravidla samosoudce. Tak důležitá rozhodovací činnost soudu je svěřená pouze jednomu soudci. Je třeba, aby předběžné opatření vyslovila porota, složená nejméně ze tří soudců. Jejich rozhodnutí musí být jednomyslné, protože pouze jednomyslné rozhodnutí zaručuje pravdivý výrok.

Když občan požaduje rozhodnutí o platnosti smlouvy, naše soudy nepředpokládají, že každá smlouva je projevem svobodné vůle. Nesmyslně požadují po žalobci, aby znovu požadoval u žalované strany plnění smlouvy.

 Soudnictví je dvoustupňové, jak předpokládá Ústava. Jestliže soudce jednou rozhodne, už nikdy se nesmí k případu vyjadřovat. Ve dvoustupňovém soudnictví má občan právo na dva nezávislé soudce.

Soudci si nesmí přisvojovat majetek státu. Takové rozhodnutí soudu je podjaté.

Důkaz opakem patří tisíciletí mezi základní důkazy. Každé rozhodnutí soudu musí být výrok pravdivý.

Soudce nemá právo nařizovat jinému soudci, jak má dospět k rozhodnutí. Ústava to zakazuje. Rozhodnutí vyšších soudů musí být o konkrétním sporu. Rozhodování soudů není učilištěm vyšších soudců k výuce soudců nižších stupňů. Soudce je placený výhradně za řešení sporů, ne za výuku někoho jiného. U každého právoplatného rozhodnutí soudu musí být zřejmé, který soudce nebo porota za rozsudek odpovídá.

Jak soudci dospějí k uvedeným podmínkám je lhostejné. V tom je jejich nezávislost a samostatnost. Zákonodárce, prezident, předseda vlády nebo ministr spravedlnosti by měl soudcovské unii stanovit dobu, od které by se soudy měly chovat jako v právním státě. Aby se ministr spravedlnosti nemusel některým poškozeným občanům omlouvat a vyplácet odškodné.