Soudci a právní stát

Každý demokratický stát je založen na třech samostatných pilířích. Je to moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní. Vztahy mezi nimi jsou definované v Ústavě.

Mocí soudní se míní skutečnost, že soudce nařizuje občanům, organizacím i státu. Zákonodárcům mohou nařizovat v omezené míře, protože jejich mandát může být pro republiku důležitější, než případný trestný čin zákonodárce. Soudci jsou vyjmutí z odpovědnosti za svá rozhodnutí.  Žádný soudce nemá právo cokoliv nařizovat jinému soudci.

Ústava předpokládá dvoustupňové uspořádání soudů. Každý soudce rozhoduje podle zákona, nebo podle svého svědomí. Soudce rozhoduje, zda předložené důkazy jsou dostatečné k tomu, aby nařídil splnit žalované straně to, co požaduje žalobce. Kriteriem pro rozhodnutí soudce je spravedlnost. Už v antice položili rovnost mezi rozhodnutím spravedlivým a pravdivým. Co soudce odebere jedné straně, musí přisoudit druhé straně, čili výrok soudu k jedné straně sporu, je opakem výroku ke druhé straně sporu. Princip je obdobný důkazu sporem v matematice.

Existují jen dvě možná rozhodnutí (žalobce má pravdu, nebo nemá pravdu), tak stačí dva různé soudy, aby byl každý spor vyřešený. Odvolací soud kontroluje rozhodnutí soudu prvního stupně, v případě pochybení odvolací soud vynese své konečné rozhodnutí. U odvolacího soudu končí soudní proces. Již nikdy se případem nesmí zabývat soudce prvního ani druhého stupně.

 Ústava nepřipouští, aby soudce jeden spor řešil dvakrát. Čl.82 Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Z toho plyne, že nezávisle a nestranně může soudce rozhodnout pouze jednou. Každé další rozhodnutí by bylo závislé na právním názoru jiného soudce.

Mimořádné případy řeší dovolací soud. Mohou nastat při sporech o některá práva. (Právo rodičky rodit doma a příkaz lékaře chránit zdraví dítěte). Dovolací soud by měl být soudem smírčím. Ani dovolací soud nemá právo požadovat po jiném soudci, aby rozhodl podle jeho „právního názoru“. Soudce, nebo porota soudců dovolacího soudu podepsaná pod rozsudkem, je zodpovědná za jeho spravedlnost.

Kdyby soudy pracovaly podle litery Ústavy, nemohlo by docházet k excesům. Premiér by nemohl být oslovovaný jako osoba "trestně stíhaná", protože žádný soud se k případu „Čapí hnízdo“ nevyjádřil.

Trestně stíhaný soudce Elischer je důkaz toho, že soudy neprobíhají spravedlivě. Každý soudce je kontrolován soudcem nadřazeného soudu. Jiná kontrola se nepředpokládá.

Případ, kdy soudce změní žalobní návrh je nepřijatelný. Soudce nechápal základní princip soudu.

Je nezodpovědné, když se v nezákonných soudních postupech bude pokračovat. Občané to s největší pravděpodobností unesou. Ale k právnímu státu se nepřibližujeme. Nový „Občanský zákoník“ se musí stále opravovat, aby byl k použití.

K nápravě stačí přinutit soudce, aby respektovali Ústavu a tisícileté zkušenosti lidského poznání.

Sbírku zákonů je třeba upřesnit následujícími paragrafy:
§ 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří zákon, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:
(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,
(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU),
(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.
§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.
§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.
§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

Státní zástupci dohlíží nad mocí výkonnou (policií). Proto patří do ministerstva vnitra.

Potomci našich potomků by měli žít v pravdě.