Drahý Karle, milý popleto.

Píšeš, že u nás má nejvyšší moc výkonnou prezident. Jenže to není pravda. Ty se ve svých blábolech se dost často (chybně) odvoláváš na Ústavu ČE. Jenže Ústava ČR v čl. 67 odst. 1 uvádí, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Takže nikoli prezident, ale vláda má nejvyšší moc výkonnou. No a pravomoci prezidenta jsou poměrně značně omezené a jsou výslovně uvedeny v článcích 62 a 63 Ústavy ČR. tedy zákona č. 1/1993 S., no a ještě jedno - pan prezident poměrně často si s Ústavou hraje a několikrát již porušil prezidentský slib.

No kdyby to bylo jediné, co Karel popletl, tak by se to dalo ještě jakž takž přejít taktním mlčením

Beru na vědomí, že "občané s právnickým vzděláním" si písemně zajistili, aby logika v justici odpovídala jejich potřebám.

Bereme na vědomí, že nechápete logiku práva.

Tohoto autora vypouštím už dlouho On je nějak doporučovaný Leda na psychiatrii

Pane Januško, ještě jednou to zkusím s vysvětlením toho vracení případů soudům nižšího stupně. Zákony to soudům v některých případech dokonce nařizují. Je třeba si uvědomit, že obě strany sporu musejí mít stejná práva a stejné možnosti, čehož jinak, než vrácením k novému projednání dosáhnout NELZE!

Představte si, že máte strany sporu A a B (pro jednoduchost). Soud prvního stupně přizná právo straně A a strana B (tedy ta neúspěšná) se proti rozsudku odvolá; strana A pro odvolání nemá sebemenší důvod, protože jí soud 1. instance dal za pravdu (spor v této fázi "vyhrála"). Po odvolání strany B soud 2. stupně zjistí, že soud 1. stupně se dopustil nějakých chyb - blbě vyhodnotil důkazy, prostě došlo k takovým chybám, že se soud 2. stupně třeba domnívá, že právo je ve skutečnosti na straně B..... a teď správný postup je takový, že soud 2. stupně sepíše vady, které v řízení spatřuje, a případ vrátí soudu první instance - a soud první instance o případu rozhodne znovu a je povinnen se vypořádat s námitkami soudu 2. stupně - přičemž ve věci může většinou rozhodnout klidně úplně stejně... Jenže představme si teď, že soud druhého stupně tuhle možnost mít nebude a rozhodne úplně opačně než soud prvního stupně (tzn. že v právu je strana B, ta která se odvolala) a strana A má smůlu (ačkoliv v první instanci u soudu uspěla)..... Vám nedochází, že stranu A jste okradl o právo odvolání proti novému rozsudku (protože proti rozsudku 2. stupně nelze podat odvolání, ale jen dovolání - což je významově něco úplně jiného)??? Ona neměla důvod se v 1. instanci odvolávat (protože uspěla) a teď najednou soud v 2. instanci rozhodne opačně - jenže tady odvolání už podat nelze a je zkrácena na právu spravedlivého procesu! Mno a tak například i právě proto, aby ta strana A nebyla okradena o právo podat odvolání proti rozsudku, tak soud 2. stupně musí případ vrátit zpátky. Při vrácení a následném novém rozhodnutí mají obě strany opět rovná práva - obě strany mohou znova podat odvolání.

To je už zase v "zaujalo nás?" Ježkovy voči.

To jenom ukazuje, jaké je právní povědomí adminů blogu.... zaujal je článek člověka v naprostém právním bezvědomí.

Samozvaní soudci soudců - to píšete o sobě, ne ? Vy si tady hrajete na soudce soudců a vyčítate jim, že postupují podle zákonů, o nichž vy nemáte ani páru.

Mimochodem, jak jste přišel na to, že nejvyšší moc výkonnou má u nás president ? Článek 67 Ústavy říká jednoznačně, že ve vrcholným orgánem výkonné moci je vláda. Proboha, aspoň si přečtěte celou Ústavu, když nejste schopen a ochoten číst "obyčejné" zákony.

Páni vy jste tak neuvěřitelně kreativní ve vymýšlení blábolů - tentokrát jste přidal nejméně dva nové.

1.) jmenování a odvolání jsou dva navzájem nesouvisející úkony. Prezident má pravomoc soudce jmenovat.... ale v ŽÁDNÉM případě nemá pravomoc soudce jakkoliv odvolávat, je to nepřijatelný zásah moci výkonné do moci soudní - a tedy brutální narušení nezávislosti soudní moci. V případě kárných provinění soudců (a to i ústavních), která mohou skončit až odebráním taláru se v současné době zabývá kárný senát Nejvyššího správního soudu. A pak jsou tu situace, za kterých mandát soudce zaniká přímo ze zákona (např. v případě pravomocného odsouzení za trestný čin). Tady má určitou možnost jednat ministr spravedlnosti - kdy ještě před pravomocným odsouzením může soudce dočasně zbavit výkonu funkce a obvykle tak dělá, pokud například soudce čelí trestnímu stíhání, protože však platí presumpce neviny, je třeba i na soudce hledět jako na neviného, dokud není pravomocně odsouzen (a pak ztrácí funkci automaticky).

2.) "Někteří soudci zapomněli, že k trestnému činu je nutná existence skutku." - zajímalo by mě, co tímhle nesmyslem myslíte. Protiprávního jednání se můžete dopustit i tím, že nic neuděláte, když máte - projíždíte kolem autonehody a protože někam spěcháte, tak nezastavíte a neposkytnete pomoc - právě jste spáchal trestný čin tím, že jste nesplnil povinnost, kterou vám zákon ukládá. Netuším, na jaký z vašich oblíbených případů, touhle větou narážíte, ale u všech k naplnění skutkové podstaty trestného činu zcela nepochybně došlo, zapomínáte na fakt, že u některých trestných činů je trestná už příprava a u VŠECH trestných činů je trestný pokus, který se stíhá stejně, jako dokonaný čin - tudíž, pokud si úředník, politik, kdokoliv (např. při výkonu veřejné funkce) řekne o úplatek, tak trestný čin spáchal okamžikem vyřčení požadavku a je už naprosto irelevantní, jestli požadované peníze dostal, či nikoliv (to je podstatné pro to jestli bude stíhaná i protistrana)..

3.) "To, že vládní ministři spravedlnosti a vnitra připustí, aby se poslanci z vládní koalice dostali do vazební věznice, je fatální selhání justice. Znamená to, že nejsou dodržované základní pravidla právního státu." - je to přesně naopak, jestli něco byl průšvih, tak absurdní nesmyslné rozhodnutí NS, které jednání těch tří poslanců podřadilo pod indemnitu zákonodárce, přičemž na takové jednání se indemnita vůbec stahovat nemá. Poslanec je chráněn při výkonu své poslanecké činnosti, tedy při projevech a hlasováních, tedy pokud o něčem hlasuje, nebo pokud se vyjadřuje k projednávaným věcem ve sněmovně, ve výborech, na klubu apod. Rozhodně nesmí být chráněno, pokud poslanec kšeftuje s mandátem.... (ostatně, to byl zažitý výklad podle kterého je stíhali a který následně ještě zpřísnil v nálezu Ústavní soud). Poslanecká imunita v žádném případě neznamená, že jsou poslanci nad zákony.

4.) Televizní moderátor (také s "právnickým vzděláním“) - narážíte-li na Václava Moravce, tak ne - pan Moravec není právník, je novinář - má vystudovanou fakultu sociálních věd na UK, a dneska přednáší na katedře žurnalistiky. Právní ani právnické vzdělání tudíž nemá.

5.) "Dále je třeba soudcům vysvětlit a přikázat, co je termín „Zákon“, podle kterého musí rozhodovat." - soudcům nic takového vysvětlovat a přikazovat nemusíte, ono není potřeba mít právnické vzdělání, stačí všeobecný přehled k tomu, aby člověk věděl, že zákonem je právní předpis schválený zákonodárnou mocí.

Jinak je zajímavé, že opakovaně píšete o tom, že je něco jasné "každému myslícímu občanovi", přitom pracujete s vašimi vyhlanými a vymyšlenými bludy. Já bych například řekl, že každému myslícímu občanovi musí být jasné, že každý soudní spor musí mít jasně daná pravidla (jak pro strany sporu, tak pro soud), a že je naprosto logické, že ta pravidla budou obsažena v nějakém zákoně. A jsou obsažena hlavně v zákonech nazvaných občanský soudní řád, trestní řád, soudní řád správní, pro každý z druhu soudního řízení.

Vyřiďte si kartičku do knihovny a půjčujte si komentáře.

ani na toho prvního máje si nedáte pokoj???

Váš úmysl je čestný, ale, víte, máte to hodně pomotané, bohužel.

"hodně pomotané" je velmi, velmi slabý výraz.