Samozvaní soudci soudců

Republika by se měla řídit pravidly, která jsou jednoznačná. V každém státě má být definováno, kdo má nejvyšší moc výkonnou. U nás a v mnoha demokratických státech je to prezident. 

Moc soudní je pokládána za jeden z pilířů demokracie. Předpokládá se, že soudci jsou vzdělaní lidé a dokážou oddělit pravdu od lži. Chování každého soudce musí být bezúhonné.

Povinností soudců je rozhodovat spory mezi státem, institucemi a občany. Je lhostejné, kdo se na soud obrací. Rozhodnutí soudu musí být v obdobných sporech identické.

Pravdu a spravedlnost v rozhodnutích naší justice často nenajdeme. Soudci si svérázně vykládají literu Ústavy a Listinu práv. Ústava je jednoznačně napsaná pro dvouinstanční soudní systém. V Ústavě se praví, že nikdo nesmí nestrannost soudce ohrožovat. Ani soudce nadřazeného soudu nesmí ohrožovat rozhodnutí soudce nižšího stupně. Z toho jednoznačně plyne, že každý občan má právo na dva zákonné soudce. Není-li některá strana sporu spokojená s výrokem soudu I. stupně, má právo podat odvolání. Logický význam odvolání je tento: „Beru na vědomí rozhodnutí soudu I. stupně. S rozhodnutím nesouhlasím, a žádám, aby spor rozhodl soud II. stupně.“ Právem a povinností soudu II. stupně je rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, upravit, nebo vynést své právoplatné rozhodnutí. Nikdy nesmí odvolací soud nutit soudce I. stupně k tomu, aby změnil své rozhodnutí.

Soudce může rozhodovat pouze ve věci, která mu byla žalobcem předložená. Jestliže soudce nějakou věc (nebo právo) přisoudí straně A, pak automaticky tuto věc (nebo právo) odebírá straně B. Výrok soudu ke straně žalované je opakem výroku ke straně žalující. Obvykle jen jedna strana může mít ve sporu pravdu. Podle pravdy musí znít rozhodnutí soudu. Bez ohledu na to, která strana se na soud obrátila. Za spravedlivý výrok je pokládán pouze výrok pravdivý. Tak to platilo až do nástupu komunistické totality.

Již ve starověku bylo předepsané, že soudce nesmí rozhodovat ve věcech, které se týkají jeho samotného, nebo jeho příbuzných. V Ústavě je stanovené, že každý soudce musí rozhodovat nestranně. Ale soudci Nejvyššího soudu přisoudili ze státního rozpočtu peníze jiným soudcům, a také sobě. Takové rozhodnutí lze označit za podjaté.

Totalita ke školeným soudcům přiřadila své "soudce z lidu". Udělila jim práva, kterými mohou rozhodnutí soudu ovlivňovat. Žádné specifické znalosti se po nich nevyžadují. Současná justice se těchto "soudců z ulice" nezbavila. Kolik času a peněz stát vynakládá na tento institut?

Soudci nadřazených soudů vracejí spor soudům nižší instance. Ústava zakazuje ovlivňovat soudce. Soudci nadřazených soudů nemohou „vychovávat“ jiné soudce na úkor občanů. Za to nejsou státem placeni. Občana zajímá pouze výsledné rozhodnutí soudu. Neznalost, podjatost, nebo lenost soudců vyšších soudů nesmí být důvodem k tomu, aby byl občan zbaven svého práva na spravedlivé a včasné rozhodnutí soudu.

Ještě horší než v trestním řízení je rozhodování ve věcech civilních. Pracovníci Ministerstva spravedlnosti a "občané s právnickým vzděláním" v zákonodárném sboru dovolili soudcům, aby si důkazy ze žaloby vybírali podle libosti. "Naléhavý právní zájem" je patrně nejčastějším zdůvodněním rozhodnutí civilního soudu. Paragraf je součástí Občanského soudního řádu. Že je nesmysl rozhodovat podle soudního pořádku (Osř), uzná každý myslící občan. Co by soudci řekli tomu, kdyby je doktoři léčili podle Nemocničního řádu? Mnozí by si to zasloužili.

Soudní spory nemohou být veřejnou arénou pro advokáty a soudce. Kvalita rozhodnutí se neřídí tím, jak dlouhý rozsudek soud vytvoří. Důkazy, které k rozhodnutí vedou, musí být zřetelné nejen pro strany sporu, ale také pro celou společnost. Pravdivému rozhodnutí soudu rozumí téměř všichni občané republiky.

Dříve soudy chránily potřeby obecného lidu před vrchností. V současnosti soudy chrání pouze zájmy "občanů s právnickým vzděláním".

V právním státě občan může činit vše, co mu "Zákon" nezakazuje. Soud rozhoduje tak, jak mu předepisuje "Zákon", nebo jeho svědomí.

Nikde není soudcům přikázáno, jak mají rozhodovat spory mezi sebou. Jestliže dojde ke sporům mezi soudci, je to interní záležitost justice. V žádném případě se nesmí stát, aby rozhodnutí dvou soudů byla naprosto rozdílná. Každé rozhodnutí dovolacího soudu se musí týkat řešeného sporu. Ani dovolací soud nemá právo požadovat po jiném soudu, aby změnil své rozhodnutí. Proto musí i dovolací soudy vynést rozhodnutí, které řeší primární spor. Soudci jsou placení za řešení sporů, nikoliv za své právní názory.

Moc soudní se nemůže vztahovat na soudce. Všichni soudci jsou si před zákonem rovni, tak jako svéprávní občané. Prezident může na návrh ministra některého soudce zbavit jeho funkce. Protože ten, kdo má povinnost a právo jmenovat, má také právo odvolat. To je tvrzení pravdivé, stvrzené důkazem opaku. Když se soudce proviní, je třeba dát prezidentovi návrh na zbavení funkce. Jestliže prezident návrhu vyhoví, pak může být soudce obviněn a souzen jako každý jiný občan.

Nevím, zda ministr spravedlnosti zbavuje soudce soudcovského taláru zákonně, nebo jenom uchopil moc, náležící prezidentovi. Vzpomínám si, jak bývalý prezident Klaus chtěl odvolat předsedkyni Nejvyššího soudu. Tenkrát se soudcovská obec vzbouřila, a pravomoc prezidentovi nepřiznala. Důsledky vidíme nyní. Soudní spory nemají konce. Soudci se nemohou shodnout v hodnocení některých skutečností a domněnek. Někteří soudci zapomněli, že k trestnému činu je nutná existence skutku. Soudy praktikují systém, který okopírovali z doby totality. Naštěstí (nebo bohužel?) neexistuje vedoucí úloha KSČ. Takže soudní spory trvají desetiletí. V parlamentu již vymýšlejí způsob, jak občanům umožnit, aby náklady na jejich zastupování hradil stát. Krásná smyčka pro všechny „občany s právnickým vzděláním“. Daňový poplatník jim bude hradit to, na čem se soudci nemohou shodnout nebo čemu se zapomněli naučit.

To, že vládní ministři spravedlnosti a vnitra připustí, aby se poslanci z vládní koalice dostali do vazební věznice, je fatální selhání justice. Znamená to, že nejsou dodržované základní pravidla právního státu. Nový ministr (spravedlnosti) se za tato pochybení veřejně omlouvá. Pak klidně ministři spravedlnosti spolu vystupují v televizi, a debatují něco o „naléhavém právním zájmu“ nebo o „závazném právním názoru“. Občana nezajímá, kterému ministru podléhají státní zástupci. Ale jestliže nejvyšší státní zástupce nevěděl o zásahu na bezúhonné občany a poslance, pak měl být již dávno vyměněný. Všichni státní zástupci jsou normální úředníci, podléhající svým nadřízeným. Televizní moderátor (také s "právnickým vzděláním“) přitakává ministrům spravedlnosti. Konkrétní kroky, aby k obdobným situacím nedocházelo, nikdo neučinil. Opoziční strany se zabývají vidinami výsledků v nadcházejících volbách.

Náprava je jednoduchá. Prezident, zákonodárce nebo ministr spravedlnosti by měl soudcům a státním zástupcům přikázat, aby se i v civilním řízení vypořádali se všemi předloženými důkazy. Dále je třeba soudcům vysvětlit a přikázat, co je termín „Zákon“, podle kterého musí rozhodovat.

Jasným příkazem (uvedeným třeba v Dopis prezidentu republiky) by skončila hra ping-pong v soudních sporech. Každý soud bude zodpovědný za své rozhodnutí. Počet soudních řízení se scvrkne nejméně na polovinu. Spravedlnost a pravda budou opět jediným kriteriem případu. A soudy budou probíhat podle litery Ústavy. Bude-li právní systém stabilní, bude to přínosem i ekonomice.