Referendum o právním státě

Situace v justici je tristní. Soudní procesy připomínají hru ping-pong. Občan se nemůže spolehnout na skutečnost, že platí selský rozum.

Každá smlouva je projevem svobodné vůle mezi dvěma subjekty. Jestliže některá strana poruší smluvní podmínky, je povinností státu potrestat stranu, která podmínky porušila. V právním státě jsou smlouvy chráněné zákonem. 

Občané „s právnickým vzděláním“ sedící v parlamentu si ze sporů o platnosti smluv udělali zdroj prebend. Upravili právní předpisy tak, že soud může každé podání o plnění smlouvy vrátit žalobci s odůvodněním, že žalobce neprokázal „naléhavý právní zájem“. Ze žaloby o platnosti smlouvy se stává žaloba o úplně jiné skutečnosti.

Nejčastější problémy, kdy se občan obrací na soud, si tito vzdělaní „občané“ přesunuli do správního řízení. Úředníci ve státní správě rozhodují o platnosti smluv s telefonními operátory, nebo určují viníky v dopravních nehodách (ČTÚ, samosprávy krajů).

V žádné firmě si právní oddělení nemůže přisvojit firemní peníze. V našem státě s naprostým klidem si soud přidělí peníze ze státního rozpočtu. Patrně za jiné služby, které poskytuje politikům. 

Jak vynést spravedlivý (pravdivý) výrok soudu zjistily státní útvary již před dvěma tisíci lety. Bohužel, naše „moderní právní věda“ ignoruje tento způsob rozhodování. V minulém století byl matematickou logikou stvrzen důkaz opakem (opaku, z opaku). Je jednoduchý a říká, že výrok soudu k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. Oba výroky musí být (logicky) pravdivé. Nesmí dojít ke sporu. V matematické logice se vztah nazývá ekvivalence.

Když porota rozhoduje o vině, musí všichni porotci být o vině přesvědčení. Je-li jeden z porotců na pochybách, nelze vynést rozsudek „je vinen“ (jako v USA).  Jen identický výrok  všech porotců zaručuje jeho pravdivost.

Zákonné předpisy si "občané s právnickým vzděláním" upravili tak, že soudce může některé důkazy zcela pominout, nebo může změnit žalobní návrh.

Nikde v Ústavě není soudcům nařízené, aby soudili konání jiných soudů. Přesto to činí a vracejí rozhodování soudům nižších stupňů. Občané se stávají pokusným materiálem, který si soudci a žalobci libovolně přehazují. To by žádná ekonomicky fungující firma nečinila.

V Otevřeném dopise jsem se oslovil všechny politické strany, aby se vyjádřily ke stavu justice. Odpověděla pouze KSČM . Její závěr je: zrušení diskriminačních norem (např. lustračního zákona), zavedení lhůt pro rozhodování soudů a vrácení osobní odpovědnosti soudců za rozhodnutí,  není nutné žádné razantní změny v procesních předpisech dělat.

Špatná práce justice pramení z toho, že soudci nemají přesnou definici, jak je třeba chápat termín „zákon“. Morální chování soudcům a poslancům nic neříká. Je třeba jednoznačně přikázat soudcům, jak spravedlivě rozhodovat. Následující paragraf  by z velké části zajistil, aby se republika stala právním státem.

1) Hierarchické uspořádání poznatků a předpisů tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

• a) zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,
• b) Ústava, Listina práv a svobod,
• c) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO)
• d) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
• d) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni taková nařízení vydávat.

Domnívám se, že novináři a redaktoři sdělovacích prostředků by měli propagovat, aby se republika stala právním státem. Reprezentanti politických stran se domnívají, že nic není třeba měnit.

Každá politická strana která bojuje o hlasy voličů, by měla sdělit, jak si představuje zlepšit práci justice. Volby by mohly být referendem o právním státě.

Cílem voleb by bylo zlepšení práv občanů, bez ohledu na barvu strany. Zjednodušením činností justice by došlo ke značným ekonomickým úsporám. Finanční prostředky by mohly být účelně vynaložené v jiné oblasti.