Přirozený výklad práva

Zamýšlím se nad významem slova „zákon“ a jeho interpretací našimi právními odborníky a soudci. Se současnou situací jsem velmi nespokojen.

Každému středoškolákovi je jasný pojem Archimédův zákon, nebo jak se počítá plocha nějakého obrazce. Pro obdélníky, kruhy a trojúhelníky jsou známé vzorce. Nikoho nenapadne, aby takové vzorce zpochybňoval. To jsou všeobecné znalosti, které musí každý soudce akceptovat. Nesmí vydat takové rozhodnutí, které by neodpovídalo těmto poznatkům.

Souhrnně lze tuto skutečnost popsat třeba takto: Soudce musí respektovat Zákony matematiky a přírodních věd, nejnovější poznatky z věd lékařských a technických. Samozřejmě, že nikdo, ani soudce nezná a nerozumí všem vyjmenovaným oblastem. Aby si takové poznatky ozřejmil, má možnost využít expertů (soudních znalců) z těchto oblastí. Je to jeho zákonnou povinností.

Soudy vznikly již v dobách, kdy na našem území nesídlili ani Slované. Pravidla pro soudce se časem ustálila. Podstatné pravidlo říká, že soudcův výrok musí být pravdivý. Je lhostejné, která ze dvou stran se na soud obrátí. Soudce vždy své rozhodnutí sděluje žalobci (tomu, kdo se na soud obrací). Dojde-li soudce k rozhodnutí, že stana A je v právu (má pravdu), musí to platit bez ohledu na to, zda se na soud obrátila strana A, nebo B. To je jeden ze základních principů právního řádu. Spory téhož typu musí mít rozhodnutí identické.

Mohlo v  minulosti dojít k případu, že soudce odsoudil svého panovníka, aby odškodnil svého poddaného? K takovým případům jistě docházelo, a spravedlivý panovník postupoval podle svého svědomí. Ale mohlo dojít k případu, kdy soudce na požadavek jiného soudce, odsoudil panovníka k tomu, aby mu za jeho službu upravil mzdu, kterou panovník přiznal jinému svému úředníkovi? Tak absurdní příklad se řeší v našem právním státě. Vrcholný soudní orgán (Nejvyšší soud) potvrdil tento požadavek, a přikázal ze státní pokladny vyplatit doplatky mzdy všem soudcům (tedy i těm, kteří rozhodnutí vydali). Že s tím někteří soudci budou mít problém, nezajímá ani vládu. Ministři (Válková, Pelikán) zjišťovali, kteří soudci budou spokojeni s jejich řešením (asi trochu přidat a trochu nepřidat). Vládě patrně sdělili, že postupují podle zákona. Předseda vlády mi vzkazuje, že je to záležitost ministra, a dále se o takové složité poměry nemám starat. Totéž mi vzkazuje předseda Nejvyššího soudu. O nějaké rezignaci neuvažuje, i když ministerstvo veřejně prohlásí, že naše republika není právním státem. Předseda Nejvyššího správního soudu mi raději neodpovídá vůbec, u vyhlašování této skutečnosti byl dokonce v přímém přenosu televize.

Vážení občané a zákonodárci. Naše soudy soudí tak, jako za totality. Pohrdají Ústavou a pod pojmem „zákon“ uznávají jen to, co si vložili do Sbírky zákonů.

Poklepem na můj portrét v tomto blogu si můžete podrobně ověřit, jakou snahu jsem v dané věci projevil.