Pravda a spravedlnost

V zájmu svých ekonomických potřeb justiční mafie deformuje zákon. Pravda a lež jsou hodnoty, které soudci musí respektovat.  

Volby jsou základním stavebním kamenem demokratické společnosti. Subjekt, který se po demokratických volbách dostane k moci, by měl mít za cíl vybudovat společnost, která je lepší než současná.

Už Sokrates předpovídal, že samotná demokracie povede k záhubě společnosti. Proto je třeba k řízení společnosti uplatňovat vědecké poznatky, ke kterým lidstvo dospělo.

Má-li se společnost řídit zákony, je nutné, aby byly jednoduché a srozumitelné všem. 

Politický subjekt, který po volbách vládne, je odpovědný za hospodaření státu. Čtyři roky je dostatečně dlouhá doba k tomu, aby voliče přesvědčil o své schopnosti vládnout, nebo důvěru voličů ztratil.

Naši soudci zapomněli, že mají být oporou demokratického zřízení. První prezident se domníval: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Pravda nezvítězila ani za jeho života, nevítězí dosud a těžko zvítězí po dalších volbách. Pravda viděním současného prezidenta je křivá. Kdysi propagoval styl „Padni, komu padni“.

Je-li vláda založená na jednom panovníkovi (totalita), vůbec to neznamená, že pravda není respektována. Na druhé straně může taková vláda způsobit celosvětový problém.

Obyvatelé země Českomoravské zažili vládnutí králů, císařů, ale také totalitu nacismu a komunismu. Císařství i první republika byla k právnímu státu podstatně blíž (soudy ctili pravdu), než současný lobbistický systém.

V právním státě může občan činit vše, co mu zákon nezakazuje. Soudce může vydávat taková rozhodnutí, která mu přikazuje zákon, nebo jeho svědomí.

Každý soud, který jménem republiky rozhodl, vynesl dva výroky. Jen jeden výrok vyhlašuje veřejně a písemně. A sice ten, kterým se obrací na žalobce (na subjekt, který žalobu podal). Druhý je výrok, který by soud vynesl v případě, kdyby žalující stranou byla druhá strana sporu. Tuto skutečnost by měli pochopit redaktoři veřejnoprávních medií, novináři a novinářky, ale hlavně zákonodárci, kteří mají „vzdělání právnického směru“, i diskutující o mých úvahách. Oba dva výroky soudu musí být pravdivé (čili spravedlivé). To plyne z historických zkušeností a matematické logiky.

Není těžké pochopit výrok soudu, u kterého byl žalobcem stát: „Obžalovaný se dopustil trestného činu. Bude potrestán podle zákona.“ Jestliže soud došel k závěru, že obžalovaný se trestného činu nedopustil, musí vynést výrok: „Žaloba se zamítá, trestný čin nebyl dokázán“. Druhý výrok je opakem výroku prvního. Princip je znám už z Římského práva. V našich zemích platil až do nástupu totality. Nazývá se důkaz opaku. Vztahuje se nejen na činy (skutkovou podstatu), ale také na práva (vlastnictví, platnost smluv).

 Reichsgesetzblatt 1849-1918 (böhmisch) § 270: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje. 

Matematická věda (specializace logika) v minulých stoletích jasně definovala vztah příčinné souvislosti o pravdivosti výroku. Důkaz opaku přesně odpovídá logickému stavu „ekvivalence“ (oboustranná implikace).

Politický subjekt, který ve volbách zvítězil, má právo změnit zákonná nařízení, o kterých se domnívá, že povedou k prosperitě společnosti. Také může deformovat zákonná nařízení, aby upevnil svou moc a potlačil princip demokratických voleb. Což se stalo v naší zemi ihned po nástupu diktatury „proletariátu“. Striktní příkaz „Důkaz opaku je dovolen“ byl z předpisů vypuštěn.

Postavení státu v soudních sporech je silně deformované. V každém ekonomicky řízeném podniku zodpovídá pracovník svému nadřízenému. Jestliže učiní chybu, nadřízený pracovník rozhodne o dalším postupu. V případě, že chyba je nenapravitelná, může dojít až k rozvázání pracovního poměru.

Tomuto principu se nesmí vymykat ani soudci. Jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně budí pochybení, pouze nadřazený soud smí rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit, opravit, nebo vynést své pravomocné rozhodnutí. Tak to přesně stanoví litera Ústavy. Soudce, který jednou rozhodl, nesmí být nikým nucen k tomu, aby svůj výrok změnil. Ústava nařizuje: „Nikdo nesmí ohrožovat nezávislé rozhodnutí soudce“.

Jestliže státní žalobce neuspěje u soudu I. stupně, potom v žádném případě nesmí mít možnost podávat odvolání proti rozhodnutí soudu. Takovou možnost musí mít pouze státní žalobce vyššího stupně. Nejvyšší státní zástupce by měl být jmenován novou vládou. Je to ryze politická funkce. Podřízení Nejvyššímu státnímu zástupci nesmí nikdy překročit svou pravomoc.

Poslanecká sněmovna podlehla zájmové skupině „občanů s právnickým vzděláním“, a dala neobyčejné pravomoci státním úředníkům a státním žalobcům. Spory o smlouvy s telefonními operátory, nebo spory o vině v dopravě, si „občané s právnickým vzděláním“ přesunuli do ČTÚ, nebo na krajské správní orgány. Každý občansko-právní spor má řešit soud. Za to jsou soudci a jejich pomocný personál placeni.

Existuje reálný způsob, jak současný stav v justici napravit. Stačí dát soudcům pokyn, aby za „Zákon“ považovali pouze takové právní normy, které plynou z podstaty „Zákona“.

Jak situaci řešit jsem současnému ministru spravedlnosti navrhl  již několikrát: 

http://kareljanuska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=581837 )

Jedině politické uskupení, které není ovládané „občany s právnickým vzděláním“, může současný tristní stav v soudnictví napravit. Současnému ministru spravedlnosti je přednější řešit stav ve vězeňství. Otázku spravedlnost soudních rozhodnutí si nepřipouští, nebo jí nerozumí. Moje upozornění ignoruje nejen on, ale i celá vláda.