Poslancům a senátorům

Osobní a stranické cíle jsou zákonodárcům přednější, než práva a zájmy občanů. Dámy a pánové poslanci a senátoři.

Základem právního státu je rovnost občanů před zákonem. Vy jste si z komor učinili státní pokladnu, ze které čerpáte peníze podle pravidla „jsme si rovní, ale někteří jsme rovnější“.

Zvolením kandidáta politické strany obvykle končí první část boje. Od tohoto okamžiku každý zákonodárce ví, jaký bude mít minimální měsíční příjem. U většiny zvolených kandidátů začíná další boj. Zvolením do různých výborů se zákonodárci odměňují zvýšeným měsíčním platem. Končí stranický boj, nastává osobní boj o obsazení smyšlených „výborů“ a o jejich předsednické posty. To se děje ve státě, kde mají mít občané rovná práva před zákonem. Neměli by zákonodárci jít příkladem? Neměli mít všichni stejný plat, bez ohledu na vymoženosti, které si sami zavedli?

Někteří zákonodárci se prezentují tak, aby se kolegové domnívali, že jsou v komoře nepostradatelní. Modlou je jim vlastní Jednací řád. Pro občany úplná zbytečnost. „Ustavení“ dolní sněmovny trvá několik měsíců. Noví zákonodárci se musí „učit“ jak předešlí zákonodárci stanovili, že budou jednat. V diskuzích se musí oslovovat „jménem současného předsedy“, přednášet své návrhy z pultu, mikrofon nastavit do patřičné výšky, zdvořile oslovit předsedajícího a hlídat si dobu diskutování, pokud nemají právo diskutovat neomezeně dlouho. Předseda schůze někdy má a jindy nemá právo přerušit jeho řečnění, i když čte třeba zábavnou literaturu. Sledovali jste někdy jednání v anglickém parlamentu? Přiznám se, že nerozumím některým pohybům poslanců, ale diskuze o vlastním problému by měla probíhat v našich komorách podobně. Odměňování poslanců je příkladem toho, jak v právním státě nemá být aplikovaná rovnost občanů před zákonem.

Honorovaná práce v různých výborech a podvýborech má jediný účel. Prodloužit jednání takovým způsobem, aby se nic nevyřešilo a současný stav platil co nejdéle. Protože stávající stav je téměř pro všechny vyhovující.  Klidně prohlašujete republiku za právní stát, a výsledky své práce veřejně obhajujete. Občany placená média vám přitakávají. Nejdříve svými „zákony“ vyrobíte hordu exekutorů. Pak jejich práci důvodně odsoudíte, a snažíte se vyrobit nové zákony, o kterých předpokládáte, že právní stav napraví. Nenapraví, protože naše soudy nerozhodují podle litery Ústavy. Obracet se na soud pro Evropská práva nemá smysl, protože patřičný český zástupce byl vybrán českou justiční mafií. Mimochodem je tato funkce patrně nejlukrativnější. 

Nehorší je skutečnost, že ignorujete literu Ústavy a soudcům dovolujete, aby činili totéž. Jak vy, tak také soudci mají v právním státě specifické postavení. Kromě výroby nových předpisů a zákonů je vaší povinností dohlížet na moc výkonnou, aby striktně dodržovala zákony. Máte možnost interpelovat jednotlivé ministry. Ale být ministrem je práce na plný úvazek. Proto jste již dávno měli umožnit ministrům klouzavý mandát. V poslanecké sněmovně mají sedět straničtí zástupci ministrů.  Když si na paškál berete ministra, který o problému nemusí nic znát, je to hlavně kvůli vašemu osobnímu prospěchu, abyste se zviditelnili.

Naše justiční mafie je založená na skutečnosti, že „naléhavý právní zájem“ je kritérium, podle kterého je třeba soudit. Pan předseda Rychetský se tak vyjádřil v televizi. Bohužel, právnický zájem žalobce a právnický zájem žalované strany jsou protichůdné. V systémech, kde jsou dodržována základní pravidla právního státu, platí pravidlo pravdivého výroku soudu, které nařizuje také Ústava.

V právním státě musí soudce rozhodovat výhradně o žalobním návrhu. Jedná-li se o spor, ve kterém je více účastníků, musí soudce vyloučit všechny subjekty, kterým je výrok soudu lhostejný. To je princip vyloučení třetího. Zůstanou pouze dva účastníci sporu: žalující strana a strana žalovaná.

Soudce má pouze dvě varianty, jak může rozhodnout:

A: Uzná předložené důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Soud uznal důkazy žaloby. Žalovaná strana splní tyto požadavky žaloby: .... Dále:  Žalovaná strana uhradí veškeré soudní výlohy žalobce.“

B: Soudce neuzná důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Žaloba se zamítá. Žalobce uhradí veškeré soudní výlohy žalované straně.“

U každého sporu je lhostejné, která strana se na soud obrátí (která strana je žalobcem). Rozhodnutí soudce musí být vzhledem k účastníkům sporu identické. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. Oba výroky jsou pravdivé. Je-li soudnictví jednostupňové, je výrok soudce pravomocný.

Naše soudnictví je dvoustupňové. Odvolání k soudu druhého stupně pozastavuje výkon rozhodnutí soudu prvého stupně. Každý účastník sporu má právo podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Pravomocné rozhodnutí pak vynese soudce odvolacího soudu. Soudce, který vynesl pravomocné rozhodnutí, stává se zákonným soudcem případu. Z ekonomických důvodů má být obdobná činnost pachatelů souzena stejným (zákonným) soudcem. Rozhodnutí o potrestání je pak rychlejší.

Náklady na soudní řízení musí být minimální. Počet soudů, soudců a soudních úředníků ve státě musí odpovídat potřebám. Pod každým rozsudkem musí být podepsán jeden konkrétní soudce. Do právních norem nepatří termín „závazný právnický názor“, jak nám to vnucuje současná justiční mafie. Divoké rozhodování z časů transformace socialistického hospodářství do kapitalismu už skončilo. Justici je třeba vrátit do kolejí, ve kterých byla za první republiky.

Podle mého názoru nemusí být náprava současného systému složitá. Vyžaduje uvážené kroky vlády a souhlas většiny poslanců.

V prvé řadě je třeba přeřadit institut Státního zastupitelství do gesce ministra vnitra, nebo z něho učinit samostatný úřad. Státní zástupci musí dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázáni mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Jestliže státní zástupce u soudu neuspěje, může v řízení pokračovat státní zástupce vyšší instance. Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice. Práva státu jsou před soudem identická jako práva občana.

Za druhé je nutné soudcům upřesnit hierarchii rozhodování a soudcovský slib takovým způsobem, který nedovolí překrucovat literu a ducha Ústavy. Sporné paragrafy z OSŘ a ostatních právních vymyšleností „občanů s právnickým vzděláním“ je třeba omezit. Třeba následujícími odstavci, vloženými do současných právních předpisů:

...............................................................................................................

§1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří zákon, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO),

(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje soudce, který se stává jeho zákonným soudcem.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo přikazovat jiným soudům, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

..............................................................................................................

 Dámy a pánové senátoři a poslanci,

jsem přesvědčený o tom, že naše republika si zaslouží takové soudnictví, které občana ochrání před nesmyslnými důsledky vaší činnosti. Každý občan si zaslouží právní ochranu takovou, jak je definována v Ústavě a Listině práv. Občan a stát mají před soudem rovná práva.

Pravicové Hnutí ANO ve volbách slibovalo: „Právo a soudy tu nejsou pro právníky, ale pro občany. To neznamená, že musí laik rozumět všem zákonům, ale naopak, že to nepotřebuje.“ Potřebu takového soudnictví dokládají současné volební preference.

Bývalá ČSD se velkou měrou podílela na tom, že po roce 1945 se z republiky stala totalita. Současné levicové ČSSD by mělo daleko víc záležet na tom, aby justice sloužila občanům. Velká koalice po sametové revoluci (ODS + ČSSD) návrat k právnímu státu neuskutečnila.

Nyní už nastal volební boj o hlasy voličů do budoucí poslanecké sněmovny. Je jen na vás, zda si přejete republiku s fungující justicí, nebo dáte přednost současnému morálnímu a právnímu marasmu.  Volební preference Hnutí ANO by vás měly přesvědčit.

S pozdravem

Ing. Karel Januška, ID: uiz6ad