Podivná hra soudců, advokátů a státních zástupců s občany

Termín „Zákon“ není v našem právním systému definován. Musí se předpokládat, že republika má pouze jeden Zákon, protože rozhodnutí sporů ve stejné věci, musí vést ke stejným rozsudkům soudů v libovolné části republiky.

Svým způsobem do zákona patří i rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu. Podmínkou je, aby tato rozhodnutí nebyla v rozporu s vyššími právními předpisy. Nejvyššími psanými právními předpisy jsou Ústava a Listina práv a svobod. Žádný nižší právní předpis nepatří do Zákona, jestliže některý jeho odstavec je v rozporu s Ústavou, nebo s Listinou práv. Odborně se tomu říká hierarchické uspořádání zákonů, v případě rozporu platí vyšší norma. Takto lze definovat termín „Zákon“:

Zákon České republiky tvoří hierarchické uspořádání všech zákonů matematiky, nejnovějších poznatků z přírodních a lékařských věd, Ústava, Listina práv a svobod, soubor nařízení vydaných parlamentem (sbírka zákonů) a soubor nařízení vydaných institucemi, které jsou k tomu zmocněné.

Zákony matematiky jsou nedílnou součástí Zákona, protože jsou nevyvratitelné a platí v jakémkoliv společenském zřízení. Lidské poznání i technika se mění, ale definice Zákona zůstává.

Upozorním na rozporné skutečnosti v naší justici.

Svérázným způsobem si soudci a státní zástupci vykládají odstavec Ústavy: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Byli jsme svědky toho, jak policie uvrhla do vazby skupinu občanů (Tluchoř a spol). Jednalo se o bezúhonné občany, kterým měl být teprve dodatečně prokázán trestný čin. Pro každého občana platí presumpce neviny, dokud mu není soudem vina přisouzena. Bývalý ministr spravedlnosti Blažek nezastavil vazební stíhání, ale po nejvyšším státním zástupci požadoval zdůvodnit formu zatýkání. Nejvyššímu soudu také neexistence trestného činu nevadila (nikdo nebyl zavražděn, nikdo nebyl okraden, nikomu nebyla zabavena krabice s miliony), ale ze stíhání vyjmul pouze dva bývalé poslance z důvodu imunity. Krajskému soudu činnost policie a rozhodnutí soudce I. stupně také nevadilo. Povinností Krajského soudu bylo rozhodnout, zda občané jsou právem zbaveni svobodného pohybu, nebo vykonali nějaký trestný čin. Ústava se vyjadřuje přesně: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Soudce I. stupně rozhodl, že občané se patrně dopustili trestného činu a dal svolení k jejich vazbě. Rozhodl se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nestranné rozhodnutí tohoto soudce nikdo nesmí ohrožovat. Je to jeho konečné rozhodnutí a k případu se vícekrát nesmí vracet. Povinností Krajského soudu bylo toto rozhodnutí potvrdit nebo zrušit. Žádná jiná možnost podle Ústavy neexistuje.  

Do předpisů o soudním postupu si totalitní systém vložil několik odstavců, které umožňují soudcům vyššího soudu vrátit spis nižšímu soudu. Používání těchto odstavců je ten nehrubší zásah do soudního systému. Porušuje axiom dvoustupňového soudnictví. Umožňuje soudcům, aby si domlouvali rozsudky předem. Ruší samokontrolu soudů. Soudci se zbavují zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Tento postup popírá přirozený výklad termínu „odvolání“, protože občan se odvolává proti rozsudku soudu I. stupně a přeje si, aby věc rozhodl nadřízený soudce. Nerespektování tohoto článku Ústavy vede k plýtvání finančních prostředků jak občanů, tak státu. Důsledkem jsou spory, které trvají desítky let. Je to nejhrubší zneužívání zákonných předpisů v naší justici, ve prospěch „občanům s právnickým vzděláním“.

Soudců má naše republika jistě dostatek. Bohužel takových soudců, kteří respektují Ústavu už podstatně méně. Občan se odvolává proti zbavení svého základního práva (omezení osobní svobody), a soudce nadřazeného soudu nerozhodne, zda se trestný čin stal. V této situaci (buď se trestný čin stal obviněným občanem, nebo se trestného činu dopouští stát), je nejvyšší povinností každého soudce okamžitě rozhodnout. Je za to placený. K tomu jsou soudy určeny.

Jak se může stát, že ministr spravedlnosti nepozná, zda se trestný čin stal, a plísní státního zástupce za formu zatýkání? Jak se může stát, že soudci Nejvyššího soudu vyjmou z trestného stíhání dva bývalé poslance (v důsledku imunity) a o ostatních obviněných nerozhodnou, i když obvinění se týkalo celé skupiny? Jak se může stát, že soudci Nejvyššího správního soudu, kteří jsou s případem seznámeni, nerozhodnou o postupu Krajského soudu a prohlásí, že v dané oblasti nemají pravomoc? Jak se může stát, že ministryně spravedlnosti nemůže určit, zda došlo k trestnému činu ze strany České republiky a neukončí proces, který nemůže skončit jinak, než zastavením? Jak může státní zástupce mluvit o soudním stíhání pí Parkanové za zveřejnění soudního procesu? Nečetl Ústavu ani Listinu práv, kde má občan zaručené, že může činit vše, co není zákonem zakázáno?

Základem boje proti korupci musí být kvalitní zákony. Kdo nutí parlament vydávat k Občanskému zákoníku nějaké doprovodné předpisy? Zákon musí být napsán tak, aby byl srozumitelný občanům. Potřebuje-li nějaké doprovodné upřesnění, tak k tomu stačí vyhlášky ministerstva. Ministerstvo spravedlnosti vyrábí zákonné předpisy tak, aby prospěch měli „občané s právnickým vzděláním“. Důkazem je znění parlamentního tisku 932 dožívajícího parlamentu (konečné znění Občanského soudního řádu). V tomto tisku není opraven ani jeden nedostatek, který vytýkám. Naopak, úplně se vytratil odstavec, který upřesňuje, kdy lze použít důkaz opaku (v matematice důkaz sporem). Ten byl součástí soudního řádu již za Rakouska. Z odstavce, který řešil rodinné vztahy (§ 80), se stal odstavec, který řeší jakési obecné právní vztahy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Vložit do zákonného předpisu takový nesmysl může jen diletant, nebo ten, kdo počítá se zneužitím Zákona pro své účely.