Páni soudci, nelžete!

O soudcích se předpokládá, že jejich morální vlastnosti jsou nezpochybnitelné. Ústava každému soudci nařizuje, že nesmí ohrožovat nezávislé rozhodnutí své, ani jiného soudce. Přikazuje mu, že nesmí rozhodovat podjatě. 

Už v římském právu platila zásada, že nikdo nemůže být soudcem ve své věci. Rozhodnutí soudců Nejvyššího soudu o svých doplatcích mezd rozhodně není nezávislé. Moc výkonná se podřídila moci soudní.  

Když prezident Klaus odvolal z funkce předsedkyni Nejvyššího soudu, opět zasáhla moc soudní. Ústavní soud zvrátil rozhodnutí nejvyššího představitele moci výkonné. Bylo chybou prezidenta Klause, že rezignoval na rozhodnutí Ústavního soudu. V důsledku toho patrně vyhlásil amnestii, která popírala principy zákonnosti.

Když ČSSD byla v opozici, s každou prkotinou běžela k ÚS. Z tohoto soudu se postupem času stala instituce, která řeší všechno možné, jenom Ústava a občanská práva občana jsou jí lhostejné. Nařízení ze Sbírky zákonů jsou pro něj důležitější, než litera Ústavy a Listina práv. Občana, stěžujícího se na poškození jeho občanských práv, pošlou k mezinárodnímu soudu do Štrasburku, a český zástupce u tohoto soudu stížnost zamítne (soudniprocesus.wz.cz). Soudcovská loby se zdá neporazitelná.

Příčina stavu naší justice tkví v totalitních úpravách soudních předpisů. Základem každého spravedlivého rozhodování je princip, že každé rozhodnutí musí být výrok pravdivý. Již Římané tento princip objevili, a říkali mu důkaz opaku. V minulém století matematická věda tento princip zevšeobecnila. V matematice se tomuto principu říká důkaz sporem. Pro jednoduché případy je matematicky popsán důkaz opaku třeba na http://www.matematika.cz/pravdivost-formuli. Výrok (nejenom výrok soudce) lze někdy kontrolovat tímto principem. Pokud je výsledná kontrola přípustná, je tím dokázáno, jak pravdivý výrok zní. Pro laika vypadá formule složitá, ale jenom na první pohled. Výrok soudu: „Žalovaný se trestného činu dopustil, proto bude potrestán.“ Je to zřejmé pro každého. Opak tohoto výroku zní: „Žalovaný se trestného činu nedopustil, proto nebude potrestán.“  Uvedené výroky jsou pravdivé ke každému obžalovanému. To je princip opaku, který respektovali již Římané. Tento princip byl v právních předpisech definován takto: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje. Definice by měla být pochopitelná i pro studenty právnických fakult. Nevím, jak je možné, že se studenti nebouří, proti současnému výkladu práva. Uvedený paragraf byl z právních předpisů odstraněn v roce 1950 a dosud nebyl navrácen. Důkaz opaku soudci ignorují i v případech, kdy se jedná o náklady řízení. Příkladem je spor K. Gotta o tom, zda postupoval v souladu se zákonem při výpočtu daní. Rozsudek soudu zněl: „K. Gott neporušil zákon při výpočtu daně, náklady na soudní řízení mu nebudou vrácené.“ Opak takového rozhodnutí soudce zní: „K. Gott porušil zákon při výpočtu daní, náklady na soudní řízení mu budou vrácené.“ Čili každý, kdo poruší zákon, má nárok na vrácení soudních poplatků.

Páni zákonodárci, uvědomujete si, v jakém právním marasmu se naše republika nachází? Nezaslouží si občané, aby platilo to, co je napsané na prezidentské standartě? Neměla by se plnit litera Ústavy?  Je to ve vašich rukách.

Jak situaci napravit, navrhuji na adrese: http://kareljanuska.blog.idnes.cz/c/483290/zneuctena-ustava.html.