Odpovědnost poslanců

Poslanci se zbavují své zodpovědnosti. Povinností poslanců je dbát nad spravedlností pro každého občana.  

Pravomoc, kterou soudcům přidělili, by také měli kontrolovat. Když mají kontrolovat moc soudní, tak se své odpovědnosti nemohou zbavit. Nesmí rozhodnutí předat těm, které kontrolují.

Soudci si ze státního rozpočtu přidělují peníze. Na děti po dosažení plnoletosti jsou uvalovány exekuce. Naopak pětadvacetiletí svéprávní občané požadují po rodičích, aby je nadále živili. Zákony, které poslanci přijali, jim to umožňují, nebo možná přikazují.

Páni poslanci, jenom vy můžete přikázat soudům, jak mají rozhodovat. Pracovníci Ministerstva spravedlnosti vám předkládají ke schválení tisíce paragrafů, které lze různě vykládat.

„Trestnými činy“ se to ve Sbírce patrně hemží. Rozhodování o trestném činu a rozhodování o občansko-právních sporech se neliší.  V každém řízení soud musí rozhodovat spravedlivě (pravdivě). 

Musí být lhostejné, když občan podá návrh na rozhodnutí soudu, žalobu nebo jinak definuje, o čem má soud rozhodnout. Povinností soudu je v rozumné době rozhodnout.

Jestliže byl poškozen stát, pak je povinností státního zástupce dát prošetřit, kdo (kdy a jak) stát poškodil. Jenom takový návrh na rozhodnutí soudu musí být státem podán. Jestliže státní zástupce neví, zda k nějaké újmě státu došlo, pak má veškeré prostředky k tomu, aby to zjistil. Když takové skutečnosti má ověřené, pak případ předává soudu. Jestliže mezi „obviněnými“ jsou poslanci, pak jednání o vině poslanců musí být veřejné, a poslanecká sněmovna musí rozhodnout o vydání.

Organizovaná skupina občanů v kauze Tluchoř byla policií „zajištěna“ a protiprávně zbavena základních občanských práv a svobod. Dosud se z případu trestného činu řeší kabelkovné. To si také sama poslanecká sněmovna „umyla ruce“ a rozhodovat nechala soudy.

Vážení poslanci, mnozí z vás nemohou mít čisté svědomí.  Za rozhodnutí se musel současný ministr spravedlnosti omluvit. Už vám „občané s právnickým vzděláním“ od té doby upravili Sbírku zákonů tak, aby morální pochybení bylo postavené na úroveň trestných činů? Nejsou některá nařízení koncipována tak, aby soudní spory byly zdrojem příjmů pro "občany s právnickým vzděláním"?

Nerespektování litery Ústavy je nehorším pochybením některých soudů. Lze tomu zabránit doplněním právních předpisů třeba o tyto paragrafy:

  § 1. Hierarchické uspořádání poznatků a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

        1. zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

        2. Ústava, Listina práv a svobod,

        3. nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO)

        4. zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

        5. nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni taková nařízení vydávat.

  § 2. O vazebním zadržení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

  § 3. Soud nesmí měnit žalobní návrh. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz.

  § 4. Soudnictví je dvoustupňové, každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

Každá politická strana, ucházející se o hlasy voličů, by se k současnému právnímu stavu měla vyjádřit. Aby měl volič jistotu, že volby přiblíží náš stát k právnímu státu.