Mobilní telefony a pravda ve věznicích

Z veřejných zdrojů se dovídám, jak velké úsilí věnuje ministerstvo (asi spravedlnosti) tomu, aby vězňové a občané ve vazbě neměli přístup k mobilním telefonům.

Nebylo by logičtější a méně nákladné uplatňovat svobodu slova i pro zadržené a odsouzené? Nebylo by jednodušší uchovávat všechny hovory a v případě potřeby je použít jako důkazní materiál? Domnívám se, že svoboda slova musí být zaručená i pro obviněné.

Je tak složité rozhodnout, zda v krabici bylo víno nebo sedm milionů korun? S tak ohromným problémem se naše justice nedokázala za několik let vypořádat. Za třicet let od sametové revoluce, kdy měla zvítězit pravda. Zvítězila láska k penězům našich zákonodárců a soudců.

A stovka tisíc občanů si přeje, abychom nesahali na nezávislost této justice. Skandují, že si přejí, aby soudy rozhodovaly tak, jako za totality? Nebo je to čiré nedorozumění? Ale pozor na zákony, které někdo zpochybňuje. Změna kvantity v kvalitu byla popsána filozofem Kantem nebo Marxem.  Ve Francii revoluce  zvítězila, ale té krve bylo asi zbytečně hodně. Také máme stoleté zkušenosti se spravedlivým rozhodováním. Ale jsme nepoučitelní.    

Jsou pro soudce závazné takové právní normy jako Ústava, Listina základních práv a svobod, nebo nečitelný Občanský soudní řád? Páni zákonodárci, máte radost z toho, že váš kolega Rath normálně vykonává praxi?

Je to umění „občanů s právnickým vzděláním“ využívat státních prostředků na to, aby odměna za jejich "činnost" spolehlivě plynula do jejich kapes. Občané, kteří nemají žádné konexe na zákonodárce nebo státní zástupce, jsou v rukách naší "spravedlivé" justice. Osmnácti letí dospělí jsou zatížení exekucemi, a dvaceti pěti letí studenti požadují po rodičích, aby je živili.

Pro naše soudce by svoboda slova neměla být problémem.  Je to problém pro státní žalobce a zavedené postupy v justici. Je to pozůstatek justičního systému, který se řídí postupy, zavedenými totalitou.  

Někteří soudci "pravomocně" rozhodují, a jiní jim "pravomocná " rozhodnutí ruší.  Které rozhodnutí soudu je pravomocné, je dáno postavením jednotlivých účastníků sporu.

Vlády za prezidenta Havla trpěly (a 30 let stále trpí) skutečností, že část moci výkonné a celá moc soudní pokračovala v praktikách, kterým se naučili za totality. Státní zástupci (prokurátoři) zůstávají zařazení do gesce ministra spravedlnosti. Z toho titulu se domnívají, že mohou beztrestně obvinit kteréhokoliv občana, dokonce i poslance s mandátem imunity. V právním státě je takový krok nepřípustný. O každém skutku, nebo o podezření z vykonaného skutku, musí rozhodovat nezávislý a nestranný soud. Státní zástupce má povinnost požádat soud, aby rozhodl, zda předložené důkazy stačí k obvinění, nebo zda policie má pokračovat ve vyšetřování. Jestliže soudce žalobu přijme, nebo povolí další vyšetřování, automaticky se musí stát zákonným soudcem šetřeného případu. Takový je přirozený výklad Ústavy a Listiny základních práv.

Výběr soudce zpravidla určuje žalobce tím, že podá žalobu k vybranému soudu. Je v pravomoci jednotlivých soudů (předsedů) předat spor soudu, který je s obdobnými spory lépe seznámený. Je lhostejné, který soudce případ řeší. Všichni soudci v celé republice musí rozhodovat nestranně a nezávisle. Všichni mají stejnou pravomoc. Ústavní soud v První republice měl pouze třetinu soudců. Republika měla o 50% víc obyvatel. Soudy probíhaly bezproblémově, protože prokurátoři respektovali své povinnosti, a soudci věděli, co je spravedlivý (čili pravdivý) výrok. 

V právním státě každý soudce rozhoduje výhradně o žalobním návrhu. Jedná-li se o spor, ve kterém je více účastníků, musí soudce vyloučit všechny, kterým je výrok soudu lhostejný. (Princip vyloučení třetího). Zůstanou pouze dva subjekty: žalobce (žalující strana) a odpůrce (strana žalovaná).

Soud je činnost za úplatu. Není-li žalobcem stát, musí soudce stanovit výši soudního poplatku, kterou skládá žalobce před jednáním soudu. Což se nyní patrně neděje, zejména při kauzách, kdy je žalobcem instituce. Soudce vynáší své rozhodnutí jménem Republiky. Soudce má pouze dvě možnosti, jak může rozhodnout:

A: Uzná předložené důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Soud uznal důkazy žaloby. Žalovaná strana splní tyto požadavky žaloby.... Žalovaná strana hradí veškeré soudní výlohy žalobce.“

B: Soudce neuzná důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Žaloba se zamítá. Žalobce uhradí veškeré soudní výlohy žalované straně.“

Je lhostejné, která strana se na soud obrátí (která strana je žalobcem). Rozhodnutí soudce (která strana je či není v právu) je identické. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. Oba výroky jsou pravdivé. Je-li soudnictví jednostupňové, je výrok soudce pravomocný. U nás máme soudnictví dvoustupňové. Každé rozhodnutí soudce je pravomocné. Pouze odvolání k soudu druhého stupně pozastavuje výkon rozhodnutí soudu prvého stupně. Každý účastník sporu má právo podat odvolání proti rozsudku soudce prvního stupně. Pravomocné rozhodnutí pak vynese soudce odvolacího soudu. Soudce, který vynesl pravomocné rozhodnutí, stává se zákonným soudcem případu. Z ekonomických důvodů má být obdobná činnost pachatelů souzena stejným (zákonným) soudcem. Rozhodnutí o potrestání je pak rychlejší, a může ho formulovat pomocník soudce. Náklady na soudní řízení musí být minimální.

Soudy mají být specializované podle potřeb společnosti. Právní předpisy jsou zahlcené množstvím „trestných činů“. Žádný soudce neví předem, zda činnost nebo skutek, který žalobce předkládá, je trestný čin ve smyslu zákona. Proto státní zástupci musí takové označování předmětného řízení používat obezřetně, nebo vůbec ne. Až na konci soudního řízení lze konstatovat, že k trestnému činu došlo. Stačí pouze dva různí soudci a teoreticky pouze dvě jednání před soudem, aby se rozřešil každý spor. Označování premiéra za "trestně stíhaného" je porušení Listiny práv, protože každý občan má právo, aby byla chráněná jeho bezúhonnost.

Náprava současného stavu vyžaduje souhlas většiny zákonodárců a uvážené kroky vlády.

I. Přeřadit institut Státního zastupitelství do gesce ministra vnitra, nebo z něj učinit samostatný úřad. Státní zástupci musí dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázaní mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Jestliže státní zástupce u soudu neuspěje, může (a nemusí) v řízení pokračovat státní zástupce vyšší instance. Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice.

II. Soudcům je nutné upřesnit hierarchii rozhodování a soudcovský slib takovým způsobem, který nedovolí překrucovat literu Ústavy. Třeba podobnými odstavci, vloženými do právních předpisů:

§1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří zákon, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických, (2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod, (3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO), (4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů, (5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje soudce, který se stává jeho zákonným soudcem.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

----------

Pane předsedo vlády.

Rozčilení není program. Ve vaši stranu mnoho občanů vkládá důvěru. Domnívám se, že aktivním hledáním v poslanecké sněmovně byste mohl najít takový počet poslanců, kteří by se rovněž postavili za postupnou reformu justice. V současnosti náklady za špatná rozhodnutí soudů stoupají každým rokem. Po přijetí navržených zákonných úprav budou náklady směřovat k nule.  A republika bude právním státem. Když se Vám podaří najít v Poslanecké sněmovně takovou většinu poslanců, která se zaváže navrhované úpravy justice zavést, občané to nepochybně ocení.  A domnívám se, že  budete po zásluhách premiérem i v následujícím volebním období.

To bych přál sobě i všem občanům republiky.