Dali mu medajli.

Profesor ústavního práva dostal od prezidenta medaili za zásluhy. Zamýšlím se na tím, zda byla udělena po právu.

Jak je to ve skutečnosti s naším soudnictvím, máme neustále na očích. Rovnost práv občanů před zákonem je pouze na papíře. Ministr spravedlnosti se omlouvá, že postup soudů byl nezákonný. Soudci si ze státního rozpočtu přidělují peníze.

Soudní systém první republiky byl v roce 1918 beze změny převzat z Rakousko–Uherska. Platila kontinuita, lidé věděli, co od rozhodnutí soudů mohou očekávat.

Jakmile se k moci dostala komunistická strana, viděli jsme hrůzné procesy, třeba s M. Horákovou. Slušným lidem se zvedal žaludek, stateční lidé začali proti systému bojovat stejnými prostředky.

Komunisté se potřebovali ve svých soudních rozhodnutích opřít o takové zákony, které by jim umožňovaly libovolné rozhodování soudů. V tehdy platném soudním řádu byla kapitola, která soudcům nařizovala, jaké rozhodnutí musí soudce vynést, aby verdikt bylo pravdivé rozhodnutí. Platila od roku 1849. Podle těchto pravidel nemohl soudce vynést nepravdivý verdikt. Paragraf zněl:

 „Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.“ 

Soudce ani nemusel mít velké vzdělání, ale když pravidlo dodržel, vždy rozhodl tak, že verdikt byl pravdivý. To se samozřejmě komunistickému vládnutí nehodilo. Upravili toto pravidlo následovně:

„Skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“

Pro laika nevýznamná úprava, pro matematika hrubý zásah do zákona. Podle tohoto (současně platného) znění, může soudce vynášet verdikty jak pravdivé, tak nepravdivé.

Udělám logický rozbor verdiktu, ve kterém žalobce požaduje zneplatnění smlouvy (třeba k jistému datu), protože jedna strana nedodržela smluvní podmínky.

Tvrzení žaloby: Smlouva, ve které jedna stana poruší smluvní podmínky, je neplatná.

Jako rakousko-uherský soudce uvažuji: Žalobce se domnívá, že „Smlouva je neplatná“. Je to domněnka, proto není třeba dalšího důkazu. Zákon nevylučuje tuto domněnku (nikde není přikázáno, abych tuto domněnku neposuzoval). Provedu důkaz opaku. Opak žalobcovy domněnky je: „Smlouva je platná, protože žalobce neporušil smluvní podmínky“.  Jak domněnka žalobce, tak opak této domněnky, jsou pravdivé výroky. Mou povinností je rozhodnout pravdivě. Mé rozhodnutí musí být: „Žalobce je v právu. Smlouva, ve které jedna strana změní smluvní podmínky, je neplatná“.

Když přišel jiný žalobce a požadoval po soudu rozhodnutí obrácené, úvaha soudce vypadala: (Požadoval by, aby soud uznal smlouvu za platnou, i když ve smlouvě jsou jiné smluvní podmínky). Žalobce požaduje: „Smlouva je platná, i když byly smluvní podmínky změněné.“

Opět uvažuji jako soudce: „Smlouva je platná“ je domněnka. Zákon tuto domněnku nevylučuje. Provedu důkaz opaku. Opak žalobcovy domněnky je: “Smlouva je neplatná, i když se smluvní podmínky nezmění“. Čili smlouva při nezměněných podmínkách je neplatná. To je logický nesmysl, každá smlouva by musela být neplatná. Můj výrok musí být „Žaloba se zamítá“.

Současné znění OSŘ nepřikazuje soudci, aby vynesl stejný verdikt (aby udělal test opakem) jako za první republiky. A soudci mohou vynášet verdikty jak pravdivé, tak nepravdivé (čili lživé).  Zaslouží si ocenění některý vysoce postavený pracovník vyučující vysokoškoláky, který dopustí, aby občan obdržel lživý verdikt od soudu?

Kroky, které by vedly ke zlepšení, jsem naznačil v blogu Zneuctěná Ústava.