Co občan očekává od soudu

Soudci jsou zvláštní kategorií občanů, kteří mají odlišná práva, než zbytek obyvatel. Trestní odpovědnost soudců je omezená. Jejich odměňování se řídí odlišnými pravidly.

Povinností soudu je vyřešit spory jakéhokoliv druhu. Účastníky sporů jsou občané, instituce nebo stát.

Každý účastník od soudu očekává, že spor bude vyřešen rychle, spravedlivě a podle zákona. Každý občan očekává, že žijeme v právním státě. To znamená, že spor předložený k řešení v Chebu nebo ve Zlíně musí mít identické řešení. Rozsudky se musí shodovat.

Rozhodne-li soudce I. stupně, tak toto rozhodnutí je konečné rozhodnutí soudu I. stupně. (Protože soudce rozhodl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.) V případě, že některá strana podá odvolání, řešení sporu má převzít soud II. stupně. Soud II. stupně má pravomoc rozhodnutí nižšího soudu potvrdit, opravit, nebo vynést své konečné rozhodnutí. Zavedená praxe, kdy soudy II. stupně vracejí vyřešit spor soudu I. stupně je těžko obhajitelná. Proč mají účastníci sporu čekat na to, až se soudci dohodnou, jaký má být správný postup? Soudci jsou placení za vyřešení sporu. Trvat na tom, aby správný verdikt vynesl soudce I. stupně, je z hlediska účastníka sporu obstrukce.

Že současné postupy jsou nezákonné, potvrdil ministr spravedlnosti. Omluvil se účastníkům sporu v případě Tluchoř. Nesdělil, jaké kroky učinil, aby v budoucnu nedocházelo k nezákonnému postupu. Vláda se patrně omluvou ministra nezabývala.

Řešení je v moci ministra spravedlnosti nebo zákonodárného sboru. Ministr by mohl předsedům odvolacích soudů sdělit, že současný výklad termínu „zákonný soudce“ nesmí způsobovat obstrukci. Že právo vracet spor soudu I. stupně je sporné.

Zákonodárci by mohli přijmout obecnou definici zákona, která zahrne i nejnovější poznatky z ostatních věd.