Chyby vlády a parlamentu

Svoboda slova je zatím tím největším „výdobytkem“ sametové revoluce. Upálení Palacha tenkrát pozvedlo sebevědomí národa. Současné ekonomické zájmy většiny občanů převyšují nad morálkou. 

Soudci odsouzení za korupci jsou toho důkazem.

Hnutí ANO ve volbách v roce 2013 slibovalo: „Právo a soudy tu nejsou pro právníky, ale pro občany. To neznamená, že musí laik rozumět všem zákonům, ale naopak, že to nepotřebuje.“  ANO tenkrát získalo 18% hlasů.  ČSSD měla 20 % hlasů a vyhrála.

V následujících volbách v roce 2017 získalo ANO 30 % hlasů. Občané očekávali, že řízení státu potřebuje nápravu. „Klasické“ strany totálně pohořely. ANO získalo premiéra.

Naši zvolení zástupci ve sněmovně a senátu stále opakují domněnku, že jsme demokratickým státem. Soudci nařizují jiným soudcům, jak mají rozhodovat. Občané se spravedlnosti nedovolají. Advokáti jedné skupiny se přou s advokáty jiné skupiny. Pravda je v justici cizí slovo. V příštích volbách se patrně opět objeví nová politická strana, která bude zase slibovat, že napraví věci veřejné.

Ignorování Ústavy a Listiny práv je špatná zpráva pro občany. Samotná touha po moci je přirozená. Ale politické strany by měly v první řadě bojovat za spravedlnost pro všechny občany. Naplňování stranických pokladen a kapes „občanů s právnickým vzděláním“ nemůže vést ke stabilnímu demokratickému státu.

Vážení zákonodárci a soudci všech soudů. Jestliže se občan dožaduje rozhodnutí soudu, nikdy po soudci nepožaduje, aby toto své rozhodnutí zdůvodňoval. Občana nezajímají právní předpisy, které vymysleli a do právních norem zařadili jiní občané „s právnickým vzděláním“. Občan klade soudci jednoduchou otázku: „Mám ve své žalobě pravdu?“ To je otázka, na kterou musí soudce odpovědět. V právním státě má soudce pouze dvě možnosti. Buď dá žalobci zapravdu, nebo žalobu zamítne. Jestliže soudce jednou rozhodne, už se nikdy nesmí k tomuto sporu vyjadřovat. Každé jiné vyjádření by bylo pod tlakem třetí osoby, čili by bylo závislé. Což Ústava striktně zakazuje.

Současná soudní praxe je z doby totality. Soudce ve svém rozhodnutí (zbytečně) popisuje, jak k případu došlo. Výsledkem jsou tuny popsaného papíru. Soudci vyšších soudů opět případ popisují a komentují. Rozhodnutí jednoduchého sporu soudem (zda je smlouva platná) je nutné nechat si vysvětlit právníkem. Tak zbytečnou, ale dobře placenou práci, jako je přepisování literárních výplodů soudců, těžko lze jinde nalézt. Soudní postupy jsou podle Občanského soudního řádu. Tento předpis je po úpravách naprosto nečitelný. Je v něm ukrytá možnost, že se soudce nemusí zabývat všemi předloženými důkazy, nebo místo platnosti smlouvy může soudce řešit, zda smlouva byla uzavřená. 

Státní zástupci (prokurátoři) jsou úředníci, kteří zastupují zájmy státu a dohlížejí nad prací policie. Mohou dávat podnět policii v případě, když se domnívají, že mohlo dojít k porušení zákona. Každý takový podnět mohou zveřejnit až v době, kdy jim soud dá povolení k vyšetřování.  Systémová chyba vlády je, že státní zástupci jsou zařazení do gesce ministra spravedlnosti. Každý státní zástupce musí být za svá rozhodnutí zodpovědný. Musí pro ně platit přísná hierarchie (jako na vojně), aby soudní spisy nepoletovaly od jednoho zástupce ke druhému. Nesmí se stát, aby bylo poškozené dobré jméno občana. Jestliže se státní zástupce domáhá na poslancích, aby se vyjádřili k jeho domněnkám o možném trestném činu poslance, měl být svým nadřízeným okamžitě odvolán. Listina práv výslovně přikazuje. „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“

Státní zástupci nesmí být v gesci ministra spravedlnosti. Z titulu takového zařazení se totiž domnívají, že mohou rozhodovat nezávisle. Nezávislost při rozhodování platí výhradně pro soudce. Státní zástupci by mohli být zařazení do gesce ministra vnitra, nebo může být vytvořen nový samostatný úřad vlády. Máme funkci Nejvyššího státního zástupce, kterému jsou kroky jednotlivých zástupců lhostejné.

Soudy jsou v demokratickém státě nezávislou mocí. Aby byly náklady na soudy minimální, mají jednotliví soudci předepsané, jak musí rozhodovat. Každý soudce může konkrétní případ soudit pouze jednou. To je uzákoněno jak v Ústavě, tak v Listině základních práv a svobod.  Příkaz zní: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“  Jasně z něho plyne, že soudce nemůže nařizovat jinému soudci. Povinností každého soudce je vynést své rozhodnutí. Máme dvoustupňové soudnictví, tudíž výrok v jednom stupni soudu bude pravdivý.

K nápravě současného stavu stačí soudcům přikázat, aby zákony matematiky byly nedílnou součástí zákona, a přísně dodržovali literu Ústavy.

Když se uskuteční uvedené úpravy, ekonomické úspory státu budou značné. Doba řešení jednotlivých případů se podstatně zkrátí. Náklady státu poklesnou o miliardy. Uvolní se řada pracovníků z ministerstva spravedlnost. Počty uvězněných se zmenší. Stát se nebude dopouštět trestných činů, odpadnou náklady za chybná rozhodnutí soudů. Žádný soudce nemůže být obviněný z korupce. Soudy budou skutečnou ochranou i pro nemajetné občany. K soudům se bude chodit pro spravedlivé rozsudky. Stanou se pilířem právního státu.

Současný parlament a vláda nám asi právní stát nezajistí. Právnické fakulty nám dodávají právníky, kteří jsou vyškolení soudit jako za totality. Zákonodárci jsou spokojení se svými prebendami a budoucností, protože současný právní systém se zdá nezměnitelný.